Až se bude psát rok 2050

Při pohledu do zrcadla si nemůžu nevšimnout, kolik šedivých vlasů mi přibylo.

Následuje asi minutový proces vymývání vlastního mozku, při kterém se usilovně přesvědčuji, že šedá je jen barvou, nikoliv nemocí, že ji stejně nikdo nevidí, protože jsem poměrně vysoký, a že tedy ještě nemůžu patřit do společenství uznávaných kmetů.

Jenže čtyřicítka na krku, a to se z občanky vymazat nedá. Proč obtěžuji s počínající krizí středního věku? Rok 2050, o kterém píšeme, není tak daleko. Za čtyřicet let budou nedávno narozené děti řešit podobné starosti jako já dnes.

Jestli u toho budeme i my, Bůh suď, nicméně se při psaní těchto řádků nejde ubránit sci-fi úvahám, jak se v osmdesáti vejdeme do nacpaného velkokapacitního vznášedla městské hromadné dopravy, až budeme muset do práce, a jestli bude uvnitř dost míst vyhrazených pro přestárlé pracující. Tak snad abych šel pomalu stát frontu na zastávku. Čas letí.