Expedice nedosáhla vrcholu Gasherbrum II

Libor Uher se Sedmičce znovu ozval z Karákoramu. Tentokrát z Base Campu po sestupu z výškového tábora C3, odkud se horolezci marně pokoušeli o výstup na Gasherbrum II.
„Jsme zpět v BC po neúspěšném pokusu o vrchol. Celé se to nějak nepovedlo. Hlavně se netrefilo počasí. Bylo sice azuro, sem tam nějaký mrak, ale foukalo asi padesát kilometrů za hodinu a to je celkem dost. Navíc vítr zesiloval. Teď tam fičí asi kolem stovky a to se fakt už skoro nedá přežít,“ upozorňuje horolezec z Frýdku-Místku.
Výprava nejprve postavila třetí výškový tábor ve výšce 7000 metrů, který chtěla posunout do výšky 7400 metrů.
„Rozhodli jsme se tak, abychom měli lepší pozici pro závěrečný útok na vrchol a nemuseli překonávat převýšení přes 1000 metrů, protože to je sakra vzdálenost. Ve výšce 7200 metrů jsme to však otočili zpět, protože už bylo hodně hodin a navíc začalo silně foukat. Za takové situace bychom těžko stavěli tábor v 7400 metrech,“ vysvětluje Uher.
Výprava se tedy rozhodla pro návrat do C3, kde už byly i další expedice připravené vylézt až na vrchol Gasherbrumu II.
„Tento pokus o vrchol mě nezastihl zrovna v dobré pohodě. Už odspodu jsem se trápil se střevy. Moc jsem toho do sebe nedostal a skoro cele jsem to šel na moral. Občas se mi de sebe podařilo narvat nějaký gel a s tím jsem si musel vystačit hodně dlouho. Cítil jsem, že v sobě už nemám moc rezervy. V C3 mě začalo natahovat úplně ze všeho a taky jsem začal zvracet. Vyhodil jsem úplně všechno, co se mi do té doby podařilo do sebe dostat. To vám nedodá příliš sebedůvěry. Asi to bylo ze špatné aklimatizace. Neměl jsem v sobě vůbec žádnou energii a záviděl jsem klukům, jak do sebe dokážou nacpat tyčinky od Enervitu a všechno to jídlo,“ prozrazuje devětatřicetiletý automechanik. K výstupu na vrchol chtěla výprava vyrazit ve dvě hodiny ráno.
„O půl dvanácté jsem měl budíček , protože na mě vyšla řada se službou u vařičů. Bylo třeba navařit více než devět litrů vody pro tři lidi a to nějaký čas zabere. Začal jsem tedy plnit svou povinnost a plnil jednu termosku za druhou. Asi o půl jedné přišla řada na výrobu ovesné kaše a to už jsem cítil, že je se mnou zle. Jakmile jsem ucítil její vůni, šlo ze mě ven úplně všechno, co jsem do té doby natlačil. Taktak, že to neskončilo v Miskových botách. Stačil jsem se ještě naklonit do rohu předsíňky a v ten moment jsem se rozhodl, že v takovém stavu bez trochy energie v sobě nemám šanci se o cokoli pokoušet. I kluci usoudili, že v takovém stavu nemám venku co dělat. Já jsem spíše začal řešit, jak se dostanu v takovém stavu dolů, ale říkal jsem si, že na to mám ještě asi deset až dvanáct hodin času,“ popisuje Uher svůj stav ve vysoké nadmořské výšce.
Mezitím se Petr Mašek s Radkem Jarošem začali připravovat k vrcholovému pokusu. Po druhé hodině ranní oba dva opustili stan a vydali se vstříc vrcholu osmitisícovky Gasherbrum II.
„Ve stanu se konečně udělalo trochu místo. Nasoukal jsem se do jediného spacáku, který jsme tam měli. Začal si alespoň trochu užívat tepla. Ovšem asi za tři hodiny se u stanu venku rozezněl Miskův hlas, že mu taky není dobře od žaludku a že to otáčí. Venku už zbyl pouze Radek, který na tom byl evidentně nejlépe z naší skupinky. Miska si zalezl ku mě do spacáku a oba jsme jen doufali, jak to s Radkem dopadne. Věděli jsme, že nahoře ukrutně fouká, a že v tomhle ujít 1000 výškových metrů tam a ještě zpět znamená opravdový roubík a smíření se s tím, že to může stát i nějaké prsty, pokud ne rovnou život,“ varuje předseda Horolezeckého oddílu Frýdek-Místek.
K nejhoršímu naštěstí nedošlo. I když také Radek Jaroš se vrátil s nepořízenou.
„Pak se nám nějak podařilo spolu usnout a probudil nás až Radek asi kolem půl osmé ráno. Přišel zmrzlý jako sobolí lejno. Vystoupal až do tábora C4 asi 7400 metrů, kde se v silném větru rozhodoval, jak dál naloží se svým zdravím. Rozhodl se pro návrat a my s Miskou ve stanu jsme to pochopili, když jsme viděli, jak vítr s naším stanem v C3 lomcuje a to jsme byli asi o 400 metrů níže, než byl on. To se každý rozhoduje sám za sebe a jsou to ta nejzásadnější rozhodnutí v životě,“ prozrazuje Uher.
Po návratu Radka Jaroše se všichni tři horolezci prospali, a když se vzbudili, začali uvažovat o sestupu do základního tábora.
„Nejprve jsme chtěli sejít alespoň do C2 a pak, že se uvidí. V táboře, který je o 600 metrů níže jsme se teda dohodli, že se fakt kousneme a slezeme až do BC. Měli jsme na to celé odpoledne. A taky že jo. Když člověk cítí, že se konečně dobře vyspí a nají se dobrého jídla, nebylo co řešit. Nějak jsme se doplácali 2000 výškových metrů dolů a před osmou hodinou večer jsme dorazili do BC. Byl to solidní adventure. O tom, jak to bylo vyčerpávající, nebudu mluvit, protože to stejně nejde popsat. Nikdo by to nepochopil a tohle nejde ani popsat. Sejít to celé dolů na jednu tatranku a jedno pikao, které jsem zázrakem udržel v C1, to jsou zážitky, které pak zůstávají v mysli,“ dělí se Uher o své dojmy.
Českou výpravu nyní čekají tři dny odpočinku v základním táboře. Poté se pokusí vystoupit na Gasherbrum I cestou, kterou tam ještě nikdo nevylezl.
„Je dobře, že jsme to ve zdraví přežili. Aklimatizační noc v C3 nám určitě pomohla. Příště se snad budeme méně trápit s výškou. Snad i počasí vyjde lépe než teď. Podle americké předpovědi to má být kolem 17. července. Snad bude americká předpověď lepší, než ta, kterou jsme doposud dostávali z republiky. Zatím se moc nedaří a jsou tam veliké změny. Nyní si odpočineme a uvidíme, jak to půjde dál. Určitě to nevzdáváme. Dali jsme se na vojnu, tak musíme bojovat,“ vzkazuje Uher z Asie.