Bocker skáče jako Maxipes Fík

Večerníčkový hrdina Maxipes Fík byl nejspíš průkopníkem powerbockingu. Zatímco animovaná postava mluvícího psa měla na nohou pera, jeho následovníci nosí speciální odpružené boty. Neskáčou sice tak daleko jako Fík, který se stal mistrem světa ve skoku pro něco, přesto jejich výkony stojí za pozor- nost. O powerbockingu se mluví jako o revolučním městském sportu. „Není potřeba žádné sportoviště, stačí jen speciální boty. Dá se dělat kdekoliv, ale pořádají se i speciální závody a mistrovství, kde se skáče trojskok nebo do výšky,“ představuje nový fenomén Marek Houser (na snímku), který stál u vzniku prvního a dosud jediného týmu ve Zlínském kraji. Skákací boty vznikly jako vojenský projekt. Jako první je začali používat Rusové, ale nápad na sportovní využití bot pochází z Německa, kde si nechal jejich současnou podobu patentovat Alexander Böck. Po něm se sportu také říká. Ve Zlíně existuje powerbockerský tým od prosince roku 2009. „V týmu je třináct členů. Nejde ale o nic oficiálního. Je to prostě skupina lidí, kteří mají k této aktivitě blízko,“ říká Houser. Naučit se chodit se speciálními botami na nohou není nic složitého. „Ze zkušenosti vím, že i nemotorný člověk to do deseti minut zvládne. Je třeba si zvyknout, že těžiště leží pod patou. Pokud to člověk pochopí, pak do hodiny může třeba i běhat. Někomu to jde hned, jakmile se poprvé postaví,“ tvrdí Martina Vápeníková. „Naučit se chodit je docela jednoduché. Člověk nemusí mít žádné předpoklady. Složitější je běhání a skákání, k tomu je nutné mít dobrou fyzičku. Když delší dobu neskáču, jsem po chvilce unavená a nemám sílu, ale když chodím pravidelně trénovat, tělo si zvyká a vydrží víc,“ říká Vápeníková, která je jednou ze čtyř žen v týmu. Největší zájem o skákací boty mají mladí lidé do třiceti let, není však výjimkou, že si je pořizují i lidé kolem šedesátky. Dívky a ženy se powerbockingu věnují méně, ale podle Vápeníkové je to sport pro každého. „Holky určitě uvítají, že skákací boty zpevňují postavu. Takže místo návštěvy fitka stačí vyběhnout na botách do ulic a má to stejný efekt. A navíc je to větší legrace,“ tvrdí členka zlínského týmu. Pokud chce bocker využívat potenciál bot a skákat, musí se nejdříve naučit skoky snožmo. „Mně to trvalo asi tři dny. Aby člověk mohl zvládat triky, je potřeba to zvládnout,“ míní Houser. Mezi triky bockerů patří přemety, salta z místa, přeskakování překážek, jedoucích aut a další odvážné kousky. Protože jde o nový sport, triky se vyvíjejí a přibývají další. Nutný je pravidelný trénink. „Když je pěkné počasí, vyrážím třikrát až čtyřikrát týdně běhat nebo si někde na plácku zaskákat. Přes zimu chodím do tělocvičny,“ uvádí Houser. Zajímavé jsou reakce lidí, kteří se s bockery setkají poprvé. „Některým připadáme jako z jiného světa, jiní se ptají, co to je. Nedávno jsme s přítelkyní běželi v Otrokovicích kolem domova důchodců a asi osmdesátiletá babička nám z balkonu tleskala. Asi si myslela, že jsme z cirkusu,“ směje se dvaadvacetiletý bocker.