Konstruktéři chtěli zprvu modernizovat taktéž úspěšný stroj F4F Wildcat, ale pak se se rozhodli postavit letou zcela nový stíhací letoun (ačkoli jistá tvarová podobnost tu je).
Při zalétávání se ukázalo, že motor Wright R-2600 je pro robustní stíhačku nedostatečný, a byl proto nahrazen výkonějším agregátem Pratt & Whitney R-2800. Ten dával letounu výkon dva tisíce koní, Hellcat s ním dosahoval rychlosti 624 km/h ve výšce sedmi a půl kilometru a nad hladinou moře rychlosti o málo vyšší než 500 km/h.
Instruktáž pro piloty stíhačky F6F Hellcat z roku 1943
Letadlo bylo dvakrát těžší než obávané japonské Zero, které vynikalo obratností, ale Hellcat svoji „nadváhu“ vyvažoval silou výzbroje, bytelnou konstrukcí i dobrou pasivní ochranou pilota i nádrže. Američané měli také dobře propracovanou taktiku nasazení.
Hellcaty ještě spolu s letouny Vought F4U Corsair brzy získaly nadvládu na tichomořském nebi. Hellcatům se dokonce připisují celé tři čtvrtiny všech sestřelených japonských letadel. Poměr ztrát mezi japonskými a americkými stroji byl 19:1 ve prospěch hellcatů.
Díky úspěchu si 1100 stíhaček od firmy Grumman objednala Velká Británie a po válce s nimi létali také Francouzi, kteří je využívali v Indočíně.
Grumman F6F Hellcat je dodnes vděčným diváckým objektem na světových leteckých show, mimo jiné i díky impozantnímu zvuku osmnáctiválcového dvojhvězdicového motoru Pratt & Whitney.
