Skyline volně navazuje na předchozí alba, zásadní změny nepřináší, ale to také od letos jednačtyřicetiletého hudebníka zřejmě nikdo neočekával. V jeho hudbě hrají prim charakteristické melodie, průvodní nálada a nepochybné umělcovo charizma.
Psát o Tiersenovi je obtížné. Ke snímku, který jej zviditelnil, stejně jako k „filmové“ tvorbě má macešský vztah, příliš prý odvrací pozornost od regulérních nahrávek. A stejně nerad pózuje s visačkou typického představitele francouzské hudby; ta jeho vyrůstá z kořenů spíše keltských nebo chcete-li galských.
Lze o tom polemizovat, sluší se však připomenout, že jeho nejznámější příspěvek – soundtrack k milované i proklínané Amélii – je ve skutečnosti kompilací starších skladeb doplněných několika novinkami. Od počátků se hudebníkova alba odvíjí od podobné niti.
Utváří je sladkobolná nálada, charakteristické motivy a především barevnost. V jádru jednoduché, někdy šikovnými aranžmá do barokních tvarů „nafoukané“ písničky těží z působivých melodií, hraných tu klavírem, tu na housle či kytaru anebo na zpěvákovy oblíbené zvukové hračky. Po deskách komorních i spíše rockových tvořily loňské Dust Line desítky vrstev kolážovitého zvuku. Oproti zachmuřené podzimní pohlednici je album Skyline barevné jiným způsobem; jeho kouzlo utváří kontrast mezi odlehčenou hudbou a naopak zřejmě nejnaléhavějšími texty. A z dosavadních nahrávek má také nejblíže k „živému“ zvuku Tiersena s kapelou.
Yann Tiersen: Skyline
Vydavatel: Mute, 2011
Hodnocení: 70 %
Autor je spolupracovníkem redakce
