Tahle přehlídka mužské krásy etnika Wodaabe snad nemá nikde ve světě obdoby. Musím za ní na dlouhou a strastiplnou pouť až na sever Nigeru, do místa zvaného Ingall. To znamená skoro tisíc kilometrů po krušné africké dálnici, která pamatuje ještě koloniální časy. Autobus mě vyloží v Agadezu, starobylém městě na okraji Sahary, které bylo odedávna cílem putování karavan. I když je dnes Agadez plný špíny a všudypřítomných odpadků, stále ještě má svého genia loci. Já se však musím odsud brzy dostat do Ingallu, což obnáší sehnat v tomhle bohem zapomenutém koutě auto čtyři krát čtyři.
S tím mi naštěstí pomáhá místní novinář Ibrahim Diallo. Vlastní v Agadezu nezávislé noviny. Je napůl Tuareg a napůl Fulba, takže se s trochou štěstí nemusím bát úkladů ze strany Tuaregů. Sever Nigeru je dnes bohužel místo, které proslulo únosy těch mála bělochů, kteří se tu v posledních letech zdržovali. Kromě odbojných Tuaregů, kteří čas od času povstanou proti vládě, region destabilizuje také AQIM (Al-Qaeda in the Islamic Maghreb), africká odnož al-Káidy. A aby toho nebylo málo, po pádu Kaddáfího sem zběhlo mnoho jeho bývalých přívrženců. Proto dnes na severu Nigeru turistu prakticky nepotkáte.
Léčba solí
S Ibrahimovou pomocí jde ale všechno skvěle. A tak už na druhý den sedím v postarší toyotě a míříme k Ingallu, na oslavu zvanou Cure salée, tedy léčba solí. Tahle slavnost původně měla do Nigeru přitáhnout turisty a dát světu povědomí o tom, že vláda Nigeru podporuje menšiny na svém území. Festival, jehož se účastní zejména lidé Wodaabe, Tuaregové a Fulbové, začala finančně podporovat v devadesátých letech. V Ingallu se tak z původně spontánní tradiční akce stala manifestace vládních představitelů a generálů, takže to místy připomíná cvičení nigerských ozbrojených sil. Je vidět, že vláda má z Tuaregů a jejich příznivců, což jsou i další kmeny obývající oblast, pořád strach. A také ze salafistů, jak se říká právě radikálním islamistům, které tento odlehlý region tak láká.
A proč léčba solí? Půda tu má totiž vysoký obsah soli a dalších minerálů, což prospívá zažívacímu traktu krav a velbloudů. Kromě soli sem ovšem nomády láká i jiná věc – vidina vysoké výhry, kterou dotuje vláda festival. Pokud vyhrají velbloudí dostih nebo jinou z přidružených soutěží, mají zaručen slušný výdělek a zvíře prodají za vysokou cenu. A Wodaabe rozhodně nepatří mezi nejbohatší z místních nomádů – na rodinu připadá v průměru něco kolem dvou až tří velbloudů, což není nic moc.
Co je dlouhé, to je hezké
Cure salée a tanec gerewol či yaake patří k oslavám konce období dešťů, které přichází v září. Pak už nomády a jejich zvířata čeká jen dlouhé a horké období, kdy nespadne skoro ani kapka. A to je třeba oslavit. Kromě období hojnosti, které právě končí, se slaví hlavně láska a krása.
Tance jako gerewol a yaake mají slavit krásu, eleganci a upravenost, s jakou se místní muži natřásají před ženami. Je to vlastně úplně obráceně než ve většině jiných koutů Afriky. Muži jsou ti, kteří se snaží maximálně upoutat pozornost. Ideálem krásy je vertikálnost dávaná na odiv štíhlou postavou, úzkou lebkou, dlouhými štíhlými údy. Zkrátka vše musí být štíhlé a dlouhé.
Kromě toho se také dbá na zuby a oči. Z indigem obarvených rtů jich musí trčet co nejvíc, nejlépe všech třicet dva. Každý mladík musí ukázat, že jich má hodně a jsou bílé a zdravé. Vlastně je to trochu podobné, jako když kupujete velblouda. Dále se musí kulit oči, aby bylo vidět pěkně bělmo kontrastující s pokožkou nabarvenou načerveno nebo nažluto. A pak už nezbývá než elegantně tančit za zvuků mnohohlasého mužského chorálu, který se nese do širých plání okolo.
Týden volné lásky
Ženy se nijak zvlášť nestrojí, pomineme-li jejich permanentní zdobení ve formě okrasných jizev či tetování. Častým motivem jsou jakési vějířky kolem koutků úst nebo skarifikované čelo. Zástup mladých žen a dívek posedává před mládenci a nedá na sobě znát žádné rozpoložení. Až si dívka vybere toho, který ji zaujal nejvíce, prostě vstane a dojde až před svého vyvoleného s levou rukou vztyčenou vedle hlavy. Muž (většinou) přijme její nabídku a nic už jim nebrání společně zmizet v buši a užít si romantickou chvíli.
„To je podstata slavnosti – je to oslava volné lásky, alespoň jednou v roce se můžou všichni milovat, s kým chtějí. Nikdo je za to nebude trestat – i vdaná žena si tu může užít, zvlášť pokud ji její manžel nemiluje nebo ona nemá ráda jeho. Alespoň na chvíli na to může zapomenout,“ vysvětluje místní tradice Ibrahim.
Není mi jasná jedna věc – jak někdo může provozovat sex v místní buši. Pokaždé když jdu na záchod (a musím daleko vzhledem k tomu, že se není moc za co schovat, stromů je tu pomálu), vracím se s nohavicemi obalenými malými ohavnými trny, které se zabodávají pod kůži. Jsou jich snad stovky na každé nohavici a člověk by z toho za chvíli zešílel. Ale Wodaabe na to mají asi nějaký grif a trny se jim nikde nezachytávají.
Měsíční sonáta v Tezemu
Nejen v Ingallu se ale konají tradiční oslavy konce období dešťů. Tezem je další z míst, kde se shromáždily tisícovky nomádů a jejich velbloudů a krav. Plochá země je doslova pokryta množstvím stanů, ne těch tradičních, ale úplně běžných kempinkových, s teleskopickými tyčemi. Ty používá při kočování většina dnešních Tuaregů i Wodaabe. Tančí se pořád, přes den, při západu slunce i při svitu měsíce. Tančí zejména mladí muži, mají výdrž i elán. Ležím na zemi přikrytá jen slabým šátkem. Je vedro stejné jako přes den, jen zapadlo slunce. Krajinu osvětluje obrovský bílý měsíc, v jehož světle se pohupují dlouhé, štíhlé siluety, zakončené pštrosími pery. A občas se odpojí dvojice mladých milenců, která se nenápadně ztratí ve tmě. Afrika jako za starých dobrých časů…
Proč se bouří Tuaregové
Poslední výbuch tuarežské rebelie zažil Niger mezi lety 2007–2009, v té době byla zóna mezi malijským Kidalem a nigerským Agadezem považována za válečnou. Tuaregům jde nejen o posílení jejich vlády nad územím, které obývají, ale také o to, aby se jim dostalo většího podílu z dlouhodobé a rozsáhlé těžby uranu, na který je poušť zejména kolem Arlitu velmi bohatá. Uran tu tradičně těží francouzská Areva, další koncesi získali pochopitelně Číňané, kteří na oplátku mají investovat do elektrifikace země.
