Naši lidé v Anglii. Z nákupů v Londýně je adrenalinový sport, fanouškům Liverpoolu se nová opatření nelíbí
Zatímco dříve se jezdilo do Londýna nakupovat třeba nejnovější módu, teď tam největší boj zuří o toaletní papír či chleba. Pandemie koronaviru obrátila život v britské metropoli naruby. S novou situací se tam vypořádává i Marcela Bučková, designérka ve velké oděvní korporaci. A o svůj pohled na dění na Ostrovech v těchto dnech se pak pro web E15.cz v dalším dílu seriálu podělila i Klára Skřivánková.
Jedním z hlavních znaků aktuální situace je i v Londýně snaha o vytvoření co největších zásob. „Šli jsme nakoupit a před supermarketem jsme narazili na frontu dlouhou 300 metrů. Úplně mi to připomnělo předvánoční shánění mandarinek za komunistů,“ vypravuje Marcela Bučková. Délka fronty byla sice ovlivněná většími rozestupy mezi zákazníky, ale stejně trvalo přes hodinu, než se dostala dovnitř.
Avšak dostat se úspěšně do obchodu ještě neznamená, že si něco zákazník odnese. „Narazili jsme na vybílené regály. Prodavačka nám říkala, jak viděla plakat starší paní, protože není chleba,“ popisuje. K mání nebyly ani jiné základní věci. „Abychom našli toaleťák, museli jsme do deseti obchodů,“ říká.
Ani v Londýně nyní pohodlnou alternativu ke kamenným obchodům nepředstavuje nákup z e-shopů. Čekací doba na zboží je běžně tři až čtyři týdny.
Podobnou situaci jako v jiných zemích zažívají v Londýně i s ochrannými prostředky proti viru. „Podařilo se mi získat nějaké respirátory z Číny, tak je jdu přeposlat kamarádce, která dělá sestřičku. V nemocnice totiž žádné masky nemají,“ dodává.
Změny citlivě zasáhly i do práce Londýňanů. Na konci března se tak se svými kolegy dozvěděla, že je šéf z oděvního koncernu poslal na nucenou dovolenou.
„Dali nám 80 procent platu, ale nejvíce 2500 liber měsíčně. Takže jsem už musela napsat do banky, jestli nám dají alespoň tři měsíce pauzu od hypotečních splátek,“ uzavřela designérka.
Londýn patří mezi nejpostiženější místa koronavirem ve Velké Británii. K 30. březnu tam bylo 470 úmrtí způsobených nákazou. To je daleko nejvíce ze všech dalších míst v zemi. Počet nemocných virem COVID-19 v Londýně na konci března převýšil 6500 případů.
Češi za hranicemi. V Londýně se roušky moc nenosí. Brexitová vláda se postavila k pandemii ideologicky
Během dvou týdnů v březnu se nálada v mnohamilionovém městě naprosto změnila. Místo vtipkování a lehkovážnosti se objevil strach a nervozita, ale zároveň obrovská solidarita. Největší změnou je ticho v centru města – není slyšet letadla, a ani vlaky na jinak velmi frekventované trati na londýnské Waterloo, kde ve špičce jezdí každou minutu. Provoz je minimální, městem jezdí většinou jen taxíky a dodávky. Vývoj, jak se k tomu došlo byl zajímavý.
Ve středu 4. března diagnostikované případy povyskočí o 35 za den. A začíná se spekulovat, že v Londýně se vir rozšířil a pravděpodobně už jsou nejméně stovky nakažených. Informacím zatím ještě moc lidí nevěnuje pozornost, ale my s manželem jsme se rozhodli cestu za rodinou na sever Irska raději zrušit. Jeho rodiče už jsou velmi staří a v rizikové skupině.
Už za šest dní se konají na dlouho poslední společenské akce v divadlech, přitom právě nabídka kulturních akcí je na Londýně jednou z nejlepších věcí. Nejsem si jistá, jestli jít, ale nakonec vyrážím. Hraje se v malém divadle a hra je krátká. O to více symbolická. Když začátkem roku kamarádka kupovala lístky, netušila, že uprostřed světové pandemie půjdeme na hru s postapokalyptickým tématem rasové války a blížícího se konce světa. Setkáváme se před divadlem a já odmítám její obvyklé objetí na přivítanou. Podiví se tomu, ale řekne, že to chápe.
V tu dobu ještě všechno funguje více méně běžně, nic se nezavírá, ale je cítit jistou nervozitu, a především firmy se začínají připravovat. V centru Londýna více lidí chodí do práce pěšky, jezdí na kole a v metru se lidé začínají ohlížet po každém kdo zakašle či kýchne. Dezinfekční gel na ruce je vyprodán a lidé začínají nakupovat těstoviny, konzervy a toaletní papír. Na sociálních sítích se šíří panika a na některých místech jsou prázdné regály.
Britská vláda žádná zvláštní opatření nevydává, pouze doporučuje kýchat do kapesníku a mýt si ruce alespoň 20 sekund a přitom si zpívat dvakrát happy birthday. Podle opatření jinde a situace v Itálii je ale jasné, kam Británie směřuje. Země se tak trochu rozděluje. Jedni začínají vyžadovat, aby vláda jednala. A druzí, kteří pořád berou situaci na lehkou váhu, v koronaviru vidí nafouklou bublinu a problém pouze pro staré a nemocné. Nicméně spousta kolegů v liberálním neziskovém sektoru, kde pracuji, mi říká, že by uvítala trochu čínského přístupu.
Soukromé organizace začínají postupně "brát věci do svých rukou" – fotbalová Premier League přestala hrát. Mnozí to kritizují – hlavně fanoušci Liverpoolu. Nicméně vláda stále postupuje podle teorie stádní imunity – nechat populaci promořit.
Už následující týden od ní ale musí odstoupit. Ukazuje se, že u nového viru je to nesmysl. Tahle epizoda dokonale ilustruje britský (i když je to především anglický) pocit výjimečnosti a nadřazenosti. A vzhledem k tomu, že vláda je složená ze skalních podporovatelů brexitu, nepřekvapuje, že i v boji s COVIDem převážila ideologie nad tím, co je potřeba.
O dalších šest dní později 16. března už pracuji pouze z domova a ruším veškerá osobní setkání. Naštěstí nadace, pro kterou pracuji, má na to vybavení a prostředky.
Česká republika zavírá hranice, plánovaná cesta domů a oslava maminčiných sedmdesátin se odkládá. Připijeme si pouze na dálku přes video.
V Anglii mezi tím situace nabírá obrat. Vláda vydává nejasná doporučení o práci z domova a omezení návštěv restaurací. Doporučení ale stále málokdo respektuje. Čísla pozitivně testovaných prudce vyskočí a několik dní poté vláda konečně zavírá restaurace, divadla a postupně všechno, kromě některých obchodů. Ve schránce se mi objeví zpráva od sousedky, nabízí pomoc s nákupy lidem v izolaci.
V pondělí 23. března média informují o tom, že veletržní areál se přemění v nemocnici a přichází další omezení. Město se připravuje na uzavření a s kolegy si vyměňujeme tipy na videa se cvičením doma. Všichni jsme on-line a organizujeme večírky přes video. Najednou je COVID hlavním tématem a Londýňané si pomalu zvykají na novou realitu.
V obchodech už jsou zase zásoby, ale prodávají se jen v omezém množství kusů na osobu. Roušky se pořád moc nenosí, ale je jich vidět o něco víc než před týdnem. V pátek všichni tleskáme z oken a balkonům zdravotníkům. Prý to slyší v nemocnici St.Thomas o kilometr a půl dál podél Temže.
