Ostře sledované sopky
Carlos Sánchez Carrasco je dobrovolný sopečný pozorovatel. Pro případ poruchy má při sobě neustále dva mobily, kterými dvakrát denně hlásí expertům své postřehy o nejčinnějším ekvádorském vulkánu Tungurahua. Dnes však informuje pouze stroze: „Pro velkou oblačnost nulová možnost pozorování.“ Povídáme si na vyhlídce a přitom hledíme do naprosto neproniknutelné kaše. Nechce se věřit, že v oné mlze se schovává masiv o velikosti 5023 metrů.
„Vulkanologové nás vyškolili. Víme, že modrý dým obsahuje více síry, bílý více páry a šedý popela. Informujeme nejen o tom, co vidíme, ale i o sluchových vjemech nebo třeba otřesech. Naším úkolem je popsat situaci bez přehánění. Jen kolem Tungurahuy nás je třicet pět, takže pokud by si třeba jeden vymýšlel, pozná se to podle hlášení ostatních,“ líčí Sánchez, který vysvětlování prokládá slovy o boží milosti, díky níž může takto pomáhat ekvádorskému lidu. Navíc na své pastvině pro krávy má za plotem přístroje, které měří aktivitu bez emocí a lidskému pozorování dodávají numerické hodnoty. „Co na nich vychází, netuším. Čísla jdou rovnou do Quita. Hlavně musím od popela či spadlých listů čistit solární panely, které pohánějí mašiny. A taky je chránit před vandaly,“ líčí tento vysloužilý voják, který ve svých šedesáti nadále pomáhá jako hasič.
Sopky s individualitou
Údajům z přístrojů zato skvěle rozumí mladý vulkanolog Jorge Bustillos. „Jsme jako doktoři. Dovnitř organismu se podívat nemůžeme, ale díky vnějším projevům a pomocí různých zařízení můžeme určit, kde je problém. Seizmograf, který dva metry v zemi zaznamenává sebemenší záchvěvy, je naším stetoskopem,“ přirovnává odborník z váženého Institutu geofyziky v Quitu. Kromě něj mají spoustu dalších pomůcek. Například fotografie ze satelitů, „plynoměr na sopečné větry“ či termokameru, kterou se krátery fotí z letadel, aby se odhalilo, zda se uvnitř nemění teplota.
Na pozorovatele však Bustillos nedá dopustit: „Bez nich bychom chování vulkánů nemohli tak dobře předpovídat. Každý z nich má totiž vlastní individualitu, která se pozná jen dlouhým sledováním.“ Co to znamená v praxi? Třeba dunění je u některého běžný projev, zatímco u jiného to ohlašuje vylití lávy. „Přístroje jsou dnes na celém světě stejné od Japonska přes Evropu až po Ekvádor, ale díky propracovanému systému našich dobrovolníků jsme ve vulkanologii na špičce v Jižní Americe,“ chlubí se Bustillos.
Sopky jsou ventilem na papiňáku zvaném zeměkoule. Jejich výbuchy uvolňují energii, která se hromadí v jádru planety. Vyskytují se především na okraji litosférických desek, mezi kterými se magma dere na povrch. Na rozdíl od zemětřesení, které je ve stejných místech silnějším a mnohem ničivějším bratrem vulkanické aktivity, se erupce dají předpovědět. „Hollywoodský scénář, kdy se během pár hodin probudí dávno mrtvý kráter, to je velice výjimečné,“ směje se Bustillos, kterého na katastrofických filmech z továrny na sny nejvíce baví nerealistické momenty, kdy hrdina-expert v potu tváře utíká před valící se lávou.
„Lidé nás občas žádají, abychom sopky zastavili. Ale bohužel takový knoflík, který bychom jednoduše zmáčkli, nemáme,“ dodává. V poměrně malém Ekvádoru by to byla velká výhoda, protože se na jeho teritoriu nachází 73 vulkánů, což z něj činí nejhustěji „prosopkovaný“ stát světa. Jsou jeho poznávacím znamením, vždyť slavná laboratoř evoluce Galapágy (ekvádorské souostroví asi 1000 km od pevniny) není nic jiného než seskupení kráterů.
Popel – pohroma i požehnání
Ekvádor jejich energie nevyužívá jako například Island pro výrobu tepla, ale i tak mu dávají jednu velkou výhodu: nepravidelné, ale velmi dobré hnojení díky popelu uvolňovanému při pozvolném bafání nebo i mohutné ráně. Kam bude zanesen, nikdo netuší, záleží jen na větru. Před několika lety si v Amazonii „ulevila“ hora Reventador, ale popel se snesl na zem teprve ve vzdáleném Guayaquilu na pobřeží Pacifiku. Pokud ho na jedno místo padne moc, může zničit celou úrodu (a s ní i civilizaci, jako se to v Ekvádoru stalo v případě kultury Cotocollao), ale jakmile ho půda s deštěm vpije, nastartuje několik maximálně úrodných sezon. Stačí jen trochu rýpnout špičkou boty a vidíte ukázkovou černozem. „Zdejší půda je tak plodná, že do ní stačí dát kámen a za chvíli vám vyroste sopka,“ komentuje to bonmotem Bustillos.
Popel však představuje problém pro velké vodní plochy (studny si vesničané po varování z Institutu geofyziky zakryjí), protože je může znehodnotit jako zdroj pitné vody a také může ucpat turbíny v hydroelektrárnách. Samozřejmě má neblahý vliv i na viditelnost, takže v době jeho spadu je omezen provoz na silnicích, a také na čistotu ovzduší. Místní děti, které si čas od času užijí sopečné prázdniny, se proto ve školách učí, že v době spadu je nutné chodit s rouškou, v zájmu ochrany pokožky nosit čepici a dlouhé rukávy a hlavně zakrýt veškeré potraviny.
Občané to neberou jako něco nenormálního. Například v Quitu, které se rozkládá v údolí přímo pod aktivní Pichinchou, se všichni dotázaní s větším strachem vyjadřují o rostoucí kriminalitě než o tom, že by je sopka mohla vyhnat z domovů. A občasné odklizení popelové nadílky má pro ně stejně pramalý nádech výjimečnosti jako pro nás ta sněhová.
Laikům málo známým faktem je, že pokud popel nerozptýlí vítr, mohou se kolem vulkánu nashromáždit velké nánosy, tzv. lahary, které se pak ve spojení se sněhem utrhnou jako laviny. Sopečný bahnotok je kvůli své rychlosti mnohem nebezpečnější než žhnoucí láva. „V roce 1985 lahar na kolumbijském Nevado del Ruiz zabil na 25 000 osob. Ale těžko se před ním chránit. V Japonsku sice staví zábrany, ale je to drahé a nejisté,“ říká Bustillos.
Lázně s tragickým osudem?
Ekvádorské odborníky nejvíce straší výše zmíněná Tungurahua. Když se v roce 1999 po delší době klidu náhle probudila k životu, pomlátila vyvrženými kameny dva turisty a jejich průvodce, kteří se snažili dobýt její vrchol. Byla z toho panika, kterou odneslo patnáctitisícové turistické městečko Baňos. Idylické hnízdečko, které je usídleno přímo pod Tungurahuou v krajině plné zelených kopců a vodopádů, bývá tak plné cizinců, že se mu přezdívá Gringobamba (tedy v jihoamerické španělštině Údolí gringů). Jenže v říjnu 1999 nařídily úřady kvůli sopečnému nebezpečí jeho kompletní vyklizení na neomezenou dobu.
„Ve městě zůstali pouze armáda a dva kněží v katedrále. Neexistovaly žádné ubytovny pro případ evakuace. Bydleli jsme u přátel a příbuzných v okolních městech a neměli z čeho žít. Do toho začaly chodit zprávy o tom, že vojáci, kteří měli naše domy chránit, je sami rabují,“ vypráví o situaci matka dvou dětí Gabriela. Lidé tak vydrželi dva měsíce, pak se ale dohodli a společně se vrátili svoje město, které zůstávalo činností Tungurahuy netknuté, obsadit. Ozbrojenci se jim v tom snažili zabránit a použili proti nim dokonce gumové projektily. Jeden nešťastně zasažený člověk dokonce zemřel, ale obyvatelé si prosadili svou a státní správa to musela se skřípáním zubů přijmout.
„Evakuace v roce 1999 byla chyba. Ale stát se tehdy nacházel v hospodářské krizi a politikům se bouření vulkánu hodilo, protože se tím odklonila pozornost od jejich čachrů,“ říká Bustillos. Dodává ale, že díky tehdejším zmatkům se vypracoval systém pozorovatelů, v bezpečných místech poblíž městečka Baňos byla zřízena evakuační centra, přes hluboký kaňon byl vybudován most pro případ náhlého úniku, lokální rádio každé ráno hlásí, jak na tom sopka je, a místní se důsledně účastní cvičení. Pompeje číslo 2 se tady prostě konat nebudou.
Místo deštníku pánev
Tungurahua, která na mě po celé tři dny pobytu na jejím úpatí ani jednou nevykoukne z oblak, se stále neuklidnila. Občas předvede z diváckého hlediska kouzelný ohňostroj, když pustí do vzduchu kamenotrysk. Například o Velikonocích v její blízkosti padaly balvany o velikosti náklaďáku. Má proto na svědomí již několik obětí z řad indiánských farmářů, kteří nechtějí opustit své osamocené usedlosti poblíž vrcholu. Pravidelně riskují i turisté, kteří přes přísný zákaz podnikají pokusy o výstup na aktivní vulkán. „V Baňos jsou dva průvodci, kteří mezi sebou soutěží, kdo jich tam bez zranění vyvede více,“ krčí Bustillos rameny nad jejich počínáním.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
