Někdy se mi zdá, že zatímco ostatní znalosti se nám mužům z hlavy vykouřily, to „ověřte zkouškou“ v nás zapustilo kořeny. Byl jsem už několikrát svědkem debat dospělých mužů nad úlohami ze základní školy týkající se toho, jestli je možné aby, za jak dlouho by se, kolik je potřeba na… a podobně. A vždy to dopadne stejně. Ověřuje se zkouškou. Končí to různě, někdy i v černé kronice. A někdy až mrazí.
Na jednom večírku u kamaráda Jirky jsem se nešťastně přimotal k pokročilé debatě u otevřené ledničky, která řešila, zda je možné, aby se do ní vešlo naporcované lidské tělo. Debata, která vyplynula z diskuze o tom, jak řešit neshody s partnerkou, už před půl hodinou zamrzla na výpočtu objemu kvádru. Příjemně osvěžen litrem vína, přispěl jsem do debaty tezí, že se tam musí vejít průměrné tělo i vcelku, za předpokladu, že se z ledničky vyndají poličky. Podívali se na mě… a začali vyndávat poličky. „Nevím, jestli by byl Jirka rád, že mu návštěva leze do ledničky,“ zkusil jsem odvrátit nevyhnutelné. „Je fakt, že by si mohl aspoň vyzout ty traktorky,“ řekl někdo.
Napoprvé mi ale čouhaly obě nohy. „Musíš nohama napřed, hlavu už tam nějak narveš.“ Rozvzpomněl jsem si na prenatální období a ledničku opravdu vyplnil. „Supr, vyfoťte to. Ale pokud nepůjde lednička zavřít, tak se to nepočítá,“ slyšel jsem ještě nějakou zrůdu. „Má pravdu, vydechni,“ řekli mi. Vydechl jsem a dveře se zavřely. Byl jsem v ledničce. Můžu vám říct jediné: je tam zima a tma a občas vám něco kápne na nos. Člověk si tam ale dokáže položit některé důležité otázky. Jako třeba: „Kam mě dovedla ta věčná touha mít pravdu?“ Ještě teď mě z toho mrazí v zádech.
