Potkávám je občas na cyklostezce směrem na Hlubokou. Zpočátku u mě vyvolávali úsměv na tváři. Ale postupem času mi začali být ležící cyklisté sympatičtí.
Zvlášť po vyprávění Stanislava Holfaiera a Miroslava Brauna. Uvědomil jsem si, že lehokolismus není jen originální druh sportu, ale v podstatě promyšlený životní postoj.
Hlavní kategorické imperativy lehokolistů totiž zní: Klídek, pohodlí, žádný závod. Jsou to takoví epikurejci jednadvacátého století, kteří se navíc hlásí k filozofii a odkazu zneuznaného génia Járy Cimrmana.
Až příště zase na nějakého lehokolistu na velogauči nebo patagauči při projížďce narazím, vím, že už si nemusím znovu klást otázku: Jak se na tom sakra jede?, ale zavolám na něj: Lehni!
