Relikty výtvarného fantaskna oživují staropražský palác

V roce 1961, rok poté, co byla Československá republika označena za socialistickou, se na AVU setkávají tři spolužáci, kteří se v následujícím krátkém desetiletí budou pokoušet vizuálně pojmenovat to, co by bývalo mělo být počátkem nové éry. Ačkoli nejsou nedotčeni četbou tehdejší science fiction, je jim jasné, že na prahu utopie společnost nestojí.

A už vůbec nás nečeká ona vyleštěná, aerodynamická budoucnost z manifestů.

Jestliže kulturní teoretik Bruce Sterling v devadesátých letech poznamenává, že „budoucnost vyrůstá z odpadků“, tři studenti malby to již o třicet let dříve vycítili a zanesli na svá plátna.

Mikuláš Rachlík, Vladivoj Kotyza a Jan Jedlička se svou ranou tvorbou v šedesátých letech vymykali nejen tehdejšímu oficiálnímu umění, ale i nejrůznějším abstraktním tendencím přicházejícím ze světa. Kunsthistorik Vojtěch Lahoda, který nedávno zasutou tvorbu těchto solitérů objevil, ji nazval „pražským fantastickým realismem“.

Technologická budoucnost se tu volně prolíná s korodujícími relikty minulosti i orwellovskými vizemi odlidštěné současnosti. To vše ale mladí malíři postihovali stylem poučeným od starých mistrů, nad nímž by zřejmě vyznavači druhé vlny avantgardy ohrnuli nos. De facto netvořili žádné umělecké sdružení, ale jejich díla spolu navzájem silně rezonovala.

Mohli by navazovat na tvorbu Skupiny 42, kdyby jejich pohled na městskou civilizaci nebyl tak zbavený jakékoliv poezie. Pokud k někomu, měli blízko ke Kamilu Lhotákovi, avšak jejich cítění bylo podstatně mnohovrstevnatější. Z pozdějších tvůrců zase jejich dílo může připomenout Karla Součka či Teodora Pištěka a jeho ohmatávání neviditelného humanistického pozadí zdánlivě ryze účelové automobilové techniky.

Něco je nenávratně pryč a to nové tu ještě není. V této podivné mezeře v dějinách se pohybují postavy na vystavených obrazech, zaujaté v pro nás nepochopitelných rituálech. Podobně, tušíme, se cítili také autoři těchto děl. Jakousi útěchu lze hledat v krajině, pro jejíž znázornění měli všichni tři velký cit, ale i ta se nakonec jeví jako zpochybnitelná vrstva reality. Od konce šedesátých let se cesty tří uměleckých souputníků rozdělily, Jedlička a Rachlík odešli do emigrace a jejich fantaskní tvorba sama dnes působí jako nečekaný relikt z jiného času.

Dodejme ještě, že expozice mimořádně sluší zchátralým zámeckým interiérům Colloredo Mansfeldského paláce.

Pražský fantastický realismus
(Colloredo-Mansfeldský palác)
Výstava trvá do 4. září
Hodnocení: 70 %