Muž mi nadšeně předal papírovou krabici, kde chrochtal náš nový člen rodiny. Bála jsem se, že je to sele. Z krabice vykoukla fretka.
„Ta fretka smrdí,“ řekla jsem svému muži a uskočila před fretkou řítící se do mé kuchyně, do mé ložnice a do mého záchodu.
Muž na moji poznámku nijak nereagoval. Snažil se na kolenou vyštrachat zapadnuté zvíře, které ve své rychlosti neodhadlo terén kluzké dlažby na křižovatce mezi troubou a odpadkovým košem.
„Ňu, ňu, ňu, ňu…,“ šeptal Osvald do škvírky za pračkou.
„Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se naštvaně a pocítila vražednou touhu přisunout pračku blíž ke zdi.
„Věra,“ odpověděl muž a nadšeně tahal pištící fretku za ocásek ven.
První noc s naší Věrou byla nezapomenutelná. Spala jsem jen pár hodin, zato jsem pochopila dvě věci. Zaprvé, fretka bude spát v mé posteli a na mé půlce. Zadruhé, před usnutím vyžaduje Věra dvacetiminutovou masáž zadních tlapek.
Do nového roku si dávám jediný cíl: přežít Věru a nepřestat milovat Osvalda. Rok 2010 bude náročný.
Rok 2010 bude u nás doma rokem fretky (fejeton)
Osvald donesl domů zvíře. Opravdové živé zvíře. Po pěti letech manželství jsem dala souhlas k tomu, aby se v mé kuchyni, v mé ložnici, na mém záchodě procházelo něco čtyřnohého a chlupatého
