Režisér Špalek s dramaturgyní Lenkou Bočkovou seškrtali předlohu až na dřeň. Z původních jednadvaceti postav vystupuje v inscenaci osm, z textu snad není ani polovina. Za základ zvolili takzvané První kvarto z roku 1597, nejstarší dochovaný text hry, ve kterém chybí řada motivů. Shakespeare jej pak o dva později roky pravděpodobně sám doplnil.
Samo o sobě by to mohl být atraktivní přístup nabízející živé divadlo, neboť se má za to, že toto „pirátské“ kvarto sepsali sami herci na základě toho, jak jej hráli. Špalkovi ani jeho hercům se však právě onu živost nepodařilo inscenaci vtisknout.
Takřka prázdná scéna a minimum rekvizit vybízejí k fyzickému jednání a akcím. Herci však spíše vyplňují statickou choreografii a text téměř bez fyzického kontaktu recitují, jako by byli v rozhlasovém studiu.
Dramatických situací by divák napočítal na prstech ruky. Snad jen šermířská scéna Tybalta (Martin Hofmann) s Merkuciem (Petr Lněnička) a následně s Romeem (Matouš Ruml) má divočejší podobu. Tybalt je pojat jako šermíř, který oba floutky snadno překonává, a tak nezbývá Romeovi, než jej nakonec záludně překvapit zezadu (škrtí jej svým páskem od kalhot) a pak podříznout jeho hrdlo jako krvelačný vrah. To však neodpovídá jeho předchozí ani následné charakteristice.
Herec nedokáže vytvořit čitelný charakter, naznačit, kdo a jaký Romeo je. Romeovo srdce se zdá být kamenné, jednání nahodilé. Nedokáže se bít, ale ani bavit na bále či zamilovat. Balkonová scéna je téměř parodií milostného dialogu, který se snaží Veronika Kubařová jako Julie zachránit alespoň dívčí křehkostí a naivitou.
Ani ona však netuší, co je láska a po čem by vlastně mohla či měla toužit. Pohybuje se jakoby ve snách. Dění je dané, plyne bez jejího přičinění a nikdo kolem ní není postava z masa a kostí. A tak představení plyne formou monologů, dialogů a naznačovaných situací, často zhusta doplňované nadbytečným, byť ladným renesančním tancem a variacemi na středověké písně v podání na dobovou hudbu zaměřeného souboru Krless.
Při sledování má divák pocit divadelní nehotovosti či možná spíše vhodnosti této inscenace do jiného prostoru, kde by teprve ožila. Patrné je to třeba v jedné z mála emotivně silnějších scén – svatební noci, která se odehrává za záclonami u odkrytého reálného okna, za nímž prosvítá skutečné nebe a střechy Prahy.
Lze si velmi dobře představit, že v prostoru hradů či zámků, kde by do představení byl vtažen i genius loci místa, by inscenace mohla alespoň trochu fungovat. Na jevišti Divadla v Celetné je však jen recitačním pásmem doplněným tancem, zpěvem, pobíháním po jevišti i hledišti a pasivně provedenými (vyjma oné šermířské) akcemi. A to je na divadlo zoufale málo.
