Splněné sny „první dámy“ Colours of Ostrava | E15.cz

Splněné sny „první dámy“ Colours of Ostrava

Jméno, které všichni fanoušci hudebního festivalu Colours of Ostrava znají – Zlata Holušová, jeho ředitelka a dramaturgyně.

Zlata Holušová organizovala „open“ koncerty už v polovině osmdesátých letech, ještě jako profesorka na gymnáziu v Bílovci.

Jak to tenkrát bylo? Já jsem vlastně byla u pořádání koncertů už od studijních dob, protože jsem patřila do týmu, který připravoval Folkové kolotoče v Porubě. Dá se říci, že tam to všechno začalo. Už na tom gymnáziu jsem založila hudební klub, kam jezdili všichni zakazovaní folkoví a jiní muzikanti, jezdil tam také hudební publicista Jiří Černý. Pak jsem začala připravovat rockový festival v Dolní Lhotě a od té doby jsem nikdy nepřestala. Takže mě to provázelo vždycky.

Měla jste k hudbě blízko odmalička? Hrála jste například jako dítě na nějaký hudební nástroj?
Hrála jsem na kytaru, asi jako každý v tom věku. Na Lidové škole umění jsem hrála na akordeon, takže nějaké hudební základy mám. Ale spíš jsem byla ten fanda, který hltal a hledal všude, kde se dalo. Někdy to bylo dost těžké, třeba když Jiří Černý přijel na gymnázium a pak u mě doma přespával, tak jsem celou noc nespala a stáčela jeho desky a pak šla rovnou do školy. Byla to taková posedlost poznávání všech hudebních souvislostí.

Pak přišly festivaly Rocková Dolní lhota a Dolnolhotský buben?
Mezitím ještě byly čtyři ročníky festivalu Hudba k tichu, který měl charakter napůl ezoterického a napůl hudebního festivalu. Už tam jsem poznala některé vynikající hudebníky ze zahraničí. Pak jsem ho opustila, protože mi vadilo, jak se kapely rozlišují, která je více či méně duchovní. Uvědomila jsem si, že spiritualitu v hudbě nemůžete dávat moc najevo. Ona tam samozřejmě musí být, ale musí být tak trochu skrytá, aby se nikdo necítil do toho tlačený.

Colours je hlavně festivalem world music. Můžete přiblížit, co to vlastně world music je? World music vychází z etnické hudby a je propojením různých souvislostí, ať už různých hudebních kultur nebo nástrojů, které zdánlivě k sobě nikdy nepatřily. Takový mix, který vychází z etnických základů, ale pozměněných současností. První festival, který si vzal do vínku podporovat world music, byl právě Dolnolhotský buben. Byl postavený na bubnech, tehdy se hrálo na bubny všude a lidi to velmi sbližovalo. Souviselo to s rozvíjející se ojedinělou čajovou kulturou u nás.

Z tohoto festivalu pak vznikly Colours of Ostrava?
Dolnolhotský buben byl velmi úspěšný a když už bylo jasné, že Dolní Lhota je pro něj malá, začali jsme hledat jiné prostory. V té době už jsme měli klub na Stodolní ulici, takže bylo logické přemístit festival do Ostravy. Už se ale nemohl jmenovat Dolnolhotský buben. Tehdy se jedna část odehrávala na Stodolní, druhá na Černé louce a tam se to ještě jmenovalo Ostravský buben. Od dalšího roku už to byly Colours of Ostrava.

Vzpomenete si ještě, jaký byl první ročník?
S daty a vzpomínáním mám problémy. Snažím se dívat dopředu. Když už je něco jednou pryč, neřeším to. Ale ten začátek si pamatuji přesně. Hledali jsme místo, kam přestěhovat Dolnolhotský buben a tehdy za mnou přišel producent David Klimša, že chce udělat taneční akci a že bychom to mohli udělat spolu. Netušil, že mu z toho udělám něco úplně jiného. Byl z toho trochu zmatený, nicméně je jedním z duchovních otců Colours. Stejně jako Vláďa Koval, s kterým jsme vybudovali lhotské festivaly a který se mnou prošel nejtěžší časy festivalu Colours. Ani bez něj by Colours nebyly.

Tenkrát se nad vaším nápadem asi podivovalo více lidí.
Spousta lidí říkalo „bláznivá Holušová“. Nikdo tomu nevěřil a nemohl pochopit, jak takhle mohu uvažovat. Udělat festival v tehdy ošklivém městě a na betonu. Jenže stalo se něco neuvěřitelného. Právě centrum města zajímalo sponzory a podařilo se to, co se nám deset let nedařilo - získat peníze. Samozřejmě to chtělo také někoho osvíceného z města. Tehdy to byl Vilém Antončík, který řešil problémy s hlukem, telefonáty a podobně. Bez něho by Colours nebyly. Tehdy vypadalo všechno „happy“, ale po druhém ročníku jsme byli dva miliony v minusu. Moji dva společníci to psychicky neunesli, ale já si říkala, že někdo to zaplatit musí, tak jsem pokračovala dál. A podařilo se.

Jak velké jsou investice do festivalu?
Obrovské. Lidé o tom nemají ani tušení. Jakékoli „známé“ jméno stojí třeba sto tisíc eur i více.

Kdo patřil k těm nejdražším?
Letošní hvězdy. Iggy Pop a také Cranberries, ti jsou nejdražší v historii festivalu.

Jak velký máte tým lidí, který připravuje festival?
Celoročně na tom pracuje deset profesionálů. Máme rozdělené věci, za které si zodpovídáme a věříme tomu druhému, že to udělá co nejlíp. Před samotným festivalem už pro nás pracuje třeba patnáct set lidí.

O dramaturgii rozhodujete vy sama?
Inspirací může být kdokoli, ale o programu rozhoduji sama. Je to moje zodpovědnost,

Co je rozhodující, zda hudební hvězda přijede zrovna do Ostravy?
Kdo hrál na festivalu v minulých letech a kdo bude s nimi ten den hrát na pódiu. To znamená pověst a kvalita festivalu. Také zkušenosti agentury. Když ví, že už poslala třeba Sinnead O´Connor nebo Jamie Culluma a oni byli spokojeni, nebojí se poslat další hvězdy.

Jak moc složité je všechny účinkující časově skloubit?
Půl roku každodenní práce. Neustále s tím šachuji, pro mě je důležité sestavit program za sebou tak, jak se co k sobě hodí. Aby lidé nepřišli o to, co je jim blízké. Je to takové „vyšívání“.

Dokážete si samotný festival užít nebo podvědomě myslíte na to, co se může pokazit?
V tu chvíli už to pouštím z hlavy a děj se vůle boží. Chodím mezi lidi, poslouchám muziku. Potřebuji vidět reakce, protože zpětná vazba je pro mě důležitá.

Dáváte si po skončení festivalu nějakou hudební pauzu?
Nejhorší jsou první dva dny po festivalu. To se cítím totálně prázdná a smutná. Sama sobě nadávám, proč vlastně, když se všechno povedlo a měla bych být štastná. Je to takový divný stav beztíže, někdy trvá i celý týden. Ale samozřejmě se snažím odpočívat, být chvíli mimo hudbu a nic neposlouchat.

Jak je ta chvíle dlouhá?
Asi měsíc.

Máte nějaký svůj hudebně pořadatelský sen?
Všechno jsem si už splnila.

Vážně?
Dá se říci, že ano. Co jsem si hodně přála, to jsem si splnila – například Jan Garbarek, Salif Keita, Robert Plant, David Byrne. Ale něco by se ještě asi našlo.

Třeba?
Třeba Peter Gabriel. Ale to je nedostupné.

Na koho za uplynulé ročníky vzpomínáte nejvíc?
Salif Keita a Jamie Cullum. To jsou dvě osobnosti, které mě na srdíčku zahřály nejvíce.

Už máte představu, jaký by měl být jubilejní desátý ročník?
Chystám se, že zopakuji některé velké zážitky a pár jmen, na která lidi nezapomněli.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!