Sršeň: rekordman a učitel policistů

Motorka se řítí téměř dvousetkilometrovou rychlostí. Co na tom? Nic zvláštního, jen kdyby silný stroj neměl přední kolo ve vzduchu a jeho vůdce neseděl na řídítkách. Levou rukou, ještě k tomu se vztyčeným ukazováčkem zdraví přihlížející, jimž údivem padá brada dolů. Tenhle kousek je z dílny Sršně, motorkáře a kaskadéra z malé vsi na Klatovsku. Silné stroje miluje od dětství. Na silnici nebyl žádný beránek, vždy se tam choval přesně podle nejděsivějších představ ostatních řidičů.

Policistům ujížděl a smál se jim. Ale z kluka ze silnice vyrostl uznáváný motocyklový odborník, který své zkušenosti umí i předat. Baví ho radit lidem, jak na motorce jezdit bezpečně a na silnici přežít. Podílí se i na projektu Nemyslíš, zaplatíš. Aktivně spolupracuje s brněnským okruhem, kde působí jako instruktor v motoškole. Ta je pro širokou veřejnost. „Udělali kozla zahradníkem,“ směje se.

„Před lety měli kvůli mně policajti asi dost bezesných nocí, možná se jim o mně zdá ještě dnes a teď jsem je já, kdysi oprásklej kluk, učil jezdit na motorkách, které dostali,“ připomíná. „Jo, dělával jsem na silnici bordel, už jsem ale dostal rozum. Trochu. Ovšem pořád mám strach. Ten potřebuju. Až ho mít přestanu, bude to průšvih,“ dodává držitel sedmi světových rekordů. Tři z nich jsou zapsány v Guinessově knize. Většina lidí si při jejich čtení klepe na čelo. Je ten kluk normální?

Dvě kola jsou příliš

„Takhle jezdím už asi patnáct let,“ směje se sympaťák, který v těchto dnech slaví pětatřicáté narozeniny. „Tehdy se mi dostala do ruky videokazeta z Anglie, kde legendární Gary Rothwell na motorce jezdil jinak než po dvou kolech. Mně to strašně nadchlo, tak jsem to zkusil,“ připomíná Josef Šiler, jehož prvním kaskadérským kouskem byla na Kawasaki GPX 750R plynulá jízda po předním kole. „Nosem až na asfalt,“ dodává Sršeň.

Jinou barvu neměl

Znáte kaskadéra Josefa Šilera? Ne. Kdo to je? Jo Pepa Sršeň, tak to řeknu hned. Tak většina lidí reaguje na otázku, zda zná rekordmana z Pošumaví. „Přezdívku Sršeň jsem si vysloužil, když jsem ve dvanácti letech dostal první motorku, legendární Jawu 250. Potřebovala vylepšit a já jinou než žlutou a černou barvu tehdy neměl. Kamarád pak začal mému peklostroji říkat Sršeň. A přezdívka Sršeň se ujala, jde se mnou od dětství dodnes. Už se jí asi nikdy nezbavím,“ vysvětluje.

Měl velké štěstí, že sám došel k názoru, že kaskadérské kousky se nedají trénovat na silnici, a tak vyrazil na letiště. Mladíček Sršeň na plácku u Bezděkova neúnavně piloval své kousky. „Zkoušel jsem to sám. Tenkrát mi nikdo nedokázal poradit, jak mám jezdit, co mám dělat, aby mi šly konkrétní triky,“ připomíná samouk, jehož motocyklové dovádění se brzy profláklo.

„První rok jsem se ale jen tak plácal. Druhý rok to začalo jít, třetí rok jsem měl nezaviněnou bouračku. Předjížděl jsem na silnici u Lhotky asi sedmdesátkou škodovku, které v okamžiku, kdy jsem byl vedle ní, upadlo zadní kolo. Auto do mě narazilo, odhodilo mě do protisměru a já se čelně srazil s osobákem. Tak mě sešroubovali,“ ohlíží se za začátky Sršeň, kterému koníček už dopomohl například k titanové trubce v noze, dlaze ze stejného kovu v ruce a šroubům v klíční kosti. Kluka z Pošumaví ani těžká havárie nezlomila. Jakmile se zotavil, osedlal silný stroj znovu.

„Povedlo se mi na motorce zajet pár světových rychlostních rekordů. Pak se mi kariéra vlastně sama odstartovala,“ dodává Pepa Sršeň. První stroj, který si Josef Šiler sám koupil, byl Harley Davidson. „Býval jsem takový Reno Raines. Je to naštěstí už hodně dlouho. Teď soukromě jezdím na Yamaze FZ1. S tou testuji okruhy a mám ji dost upravenou. Show dělám na Yamaze FZ1 a Yamaze XJ6. Jsou to sériové motorky, lidem běžné dostupné. Na nich jezdím i závody,“ prozradil Sršeň, který bez svých motorek neudělá ani ránu. „Jsou to moje děťátka,“ tvrdí. Sršeň se letos dohodl s firmou Yamaha Czech, pro kterou pracuje jako testovací jezdec, který má pořád plné ruce práce. „Je toho hrozně moc. Všechno je na www.pepa-srsen.cz.,“ dodává.