Tichák – mozaikář olomoucké historie
Narodil se v Paskově pod Beskydami, ale považuje se za Hanáka. Ještě mu nebyl ani jeden rok, když se rodina vrátila do Velkého Týnce, odkud tatínek Milana Ticháka pocházel. V Paskově pracoval krátce pro Baťu.
V roce 1946, když bylo malému Milanovi třináct let, se přestěhovali znovu. Do Olomouce.
„Město jsem znal z dřívějška, ale tehdy na mě úplně udeřilo. Musel to být rozhodující moment. Bydleli jsme ve Školní ulici a pod okny jsme měli prampouchy, zděné oblouky mezi dvěma budovami,“ vzpomíná Tichák.
Navíc nedaleko v Purkrabské ulici bylo spolkové městské muzeum. I když historie pro něj nebyla v té době na prvním místě, tvrdí, že náklonnost k ní musel mít vrozenou. Dnes jeho knihy budí zájem o městské dějiny.
Z oblaků do Kosmosky
Po maturitě na Slovanském gymnáziu šel na vojnu k letectvu. „Mohl jsem si vybrat lepší školu, ale zvolil jsem si letecké učiliště v Prostějově a narukoval jsem do Prešova,“ uvedl historik. Létal na stroji C-106, jenže armáda od budování letectva upustila a učiliště zrušila. Tichák chtěl na civilní vysokou školu, ale převeleli ho do pražských Kbel, kde musel dosloužit osmnáct měsíců v základní službě.
Po propuštění do civilu nastoupil do práce. Přihlásil se na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, jenže pozvání k přijímací zkoušce mu nepřišlo. Administrativní chybu už nikdo nenapravil.
V té době se Milan Tichák oženil a začal pracovat v Sigmě, tehdejší Kosmosce.
Historii začal studovat na olomoucké fakultě až po devíti letech při zaměstnání. Jeho závěrečná práce byla natolik originální, že vyšla i tiskem a zajistila mu doktorát. V době, kdy měl nastoupit na univerzitu jako asistent, vtrhla do Československa okupační sovětská vojska a on musel za svůj nesouhlasný postoj pykat. Poslali jej na montáže.
Nakonec skončil v oddělení propagace, kde měl na starosti návody k obsluze, katalogy náhradních dílů a záruční listy. Pracoval tam až do listopadové revoluce. „Nemohl jsem psát a mé děti nesměly ani na střední školu, jenom do učení,“ posteskl si Tichák.
Střípky a útržky času
V devadesátých letech nastoupil do Hanáckých novin, kde uveřejňoval čtivé články z historie města. Byla to doba, kdy se Olomouc začala proměňovat.
„Město bylo za socialismu zašlé, neudržovalo se. Stavěla se sídliště, kde stavbaři plnili plán, ale na opravu domů na náměstí nebyly peníze. Ve Ztracené ulici nic nebylo. Všechno zatlučené, omítka opadaná,“ popsal historik tehdejší podobu města.
Po čase jej oslovilo již zaniklé nakladatelství Danal a posléze i Votobia. Dnes mu jeho knihy vydává syn Tomáš v nakladatelství Burian a Tichák. „Většinou autoři obrážejí redakce a žadoní o vydání. Mě naopak všichni uhánějí. Zastavují mě i knihkupci a ptají se, kdy zase něco napíšu,“ tvrdí Tichák.
Z desítky titulů byly nejúspěšnější Vzpomínky na starou Olomouc. Jako sněhová koule spustily lavinu zájmu o zpopularizované dějiny města. „Vždycky jsem se snažil na všem najít nějakou zajímavost, nějaký špek,“ přiznal Tichák, pro něhož v době normalizace byla historie koníčkem. „Vykupoval jsem antikvariáty, chodil jsem do archivů, studoval, četl ve vědecké knihovně staré německé i české noviny,“ konstatoval muž, který o Olomouci ví snad vše. Tvrdí, že jen ze střípků skládá mozaiku. Je ale i recenzentem chystaných dvousvazkových akademických dějin města. „Zase ale neznám dobře období punských válek,“ řekl skromně.
Stýská se mu po korzu
Tichákova poslední kniha Olomouc rodu ženského se zabývá významnými ženami, a kromě toho vysvětluje, proč byl v roce 1930 pozměněn gramatický rod města, do té doby byl „ten” Olomouc. Změny a proměny města za posledních dvacet let se mu líbí. „Dokonce i předláždění Pekařské ulice. Kdybychom chtěli zachovat všechno původní, museli bychom svítit loučemi. Toho, co se povedlo, je podstatná většina. Chybí mi jedině korzo,“ připustil Tichák.
Kdysi bývalo zvykem projít se po náměstí. Hlavní trasa zvaná na Lince vedla od knihkupectví Promberger k Baťovi.
„Život se změnil. Když jsem chtěl dříve někoho potkat, stačilo zajít v neděli na Linku. Dnes je tady o víkendu pusto a mrtvo,“ posteskl si historik.
Z dvacítky vybraných osobností města, z nichž nejvíce hlasů od lidí dostal heraldik Jiří Louda, si Tichák vybral jako následovníka fotografa Miloslava Stibora.
V dalším díle seriálu 7 osobností města přineseme příběh fotografa Miloslava Stibora.
