Vlídná Menorka
Krajina na Menorce mění kabát podle barvy písku a skal. Zatímco jižní břehy jsou kombinací bílé, šedé a růžové, na severu se k nim přidají odstíny červené, karmínové až téměř černé barvy. Spolu se zlatým pískem, chomáči trávy, bujným porostem macchie (stálezelených pichlavých keřů vřesovce, myrty, vavřínu…), vonnými bylinami v podrostu (dobromysl, máta, šalvěj…) a tyrkysovou barvou moře utvářejí neuvěřitelnou směsici pro lidské smysly.
Menorka, ilustrační foto
Menorským klenotem jsou však zátoky, pláže a útesy. Krystalicky jasná barva vody má co dělat s „Neptunovou trávou“ (Posidonia oceanica), jejíž výskyt je zárukou naprosté čistoty a zdraví pobřeží. Ze sedmdesáti pláží je ani ne třicet zastavěných. Udivilo nás, že jsou všechny veřejné, tedy veřejně přístupné pěšky nebo na kole (i když se jedná o soukromý pozemek). Objevili jsme tak tajnosti ostrova, které zůstaly autoturistům a plážovým povalečům zcela skryty. Stezky lehké nás protáhly bujnými lesy, přes pole a pastviny, mezi kamennými zídkami i stády krav. Pěšiny náročnější se spustily do roklin a kaňonů, přeskákaly kameny a potoky, kopírovaly útesy i křižovaly pláže. Často jsme bloudili v mlze a bivakovali pod hvězdami.
Karmínový tramuntana
Ostrov měří od západu na východ přibližně padesát kilometrů, na šířku má šestnáct. Koho uchvacuje nespoutaná divokost, ten bude nadšen ze severního pobřeží. Kdo obdivuje nedotčená místa, ten se musí vydat na jih. Sever zvaný tramuntana tvoří horniny dokládající vývoj evropských pohoří. Pohled z mořské hladiny na pobřežní útesy vyrůstající zde až do devadesátimetrové výšky je impozantní. Kobaltová modř otevřené hladiny zrcadlící temné skály se v jeskyních střídá se světle modrou. Bezútěšně, až trochu děsivě působící skalní formace nedávají příliš šance na život, přesto jsme z kajaku zahlédli vysoko nad vodou, na těch nejnepřístupnějších římsách, pasoucí se divoké kozy. Mořské proudy jsou zde vlídné, ale silný vítr umí změnit poměrně idylický výlet na moři v několikahodinový boj mezi dvoumetrovými vlnami a ostrými skalisky.
Menorka, ilustrační foto
Růžový migjorn
O co divočeji působí sever ostrova, tím romantičtěji se tváří jih, jemuž se říká migjorn. Útesy jsou nižší, zářivě prosluněné, mnohem více porostlé vegetací borových hájů. Zelenkavá a ne tak hluboká voda nevyvolává strach. Jako by tu bylo více světla a tepla. Jih má základ v tzv. mořském vápenci, jehož dnes silně erodovaná deska je roztrhaná nehlubokými roklemi a soutěskami (tzv. barrancas) směřujícími kolmo k linii pobřeží. Ty zavedou člověka k řadě nádherných malých zátok obklopených útesy a porosty borovic. Barrancas patří k nejzajímavějším geomorfologickým prvkům ostrova. Tento nápadný rys krajiny jich zahrnuje na čtyřicet, z nichž asi deset je delších než tři kilometry.
Kamenné mysterium
Ostrov byl – vzhledem ke strategickému umístění v srdci západního Středomoří – od prehistorických dob sídlem různých kultur. Všichni tito lidé zanechali na ostrově bohaté historické dědictví: Féničané, Řekové, Kartáginci, Římané (ti jej nazvali Minor – menší), Maurové, Španělé, Angličané i Francouzi. Lidská přítomnost na ostrově je zaznamenána počátkem doby bronzové (2000 let před n. l.) jako talayotská kultura, po níž se zde dochovaly v nevídané míře megalitické památky. Mezi kamennými zdmi a zkroucenými olivovníky se prohání už jen vítr, ještěrky a motýli.
Menorka, ilustrační foto
Nejvyšší krtinec ostrova
Pohoří na ostrově nenajdete a nazvat nejvyšší bod Puig de Toro (358 m) hora by bylo příliš troufalé. Je to „jen“ kopec, na nějž lze pohodlně vyjet autem. Z jeho vrcholové plošiny lze však za jasného dne přehlédnout krajinu od jednoho pobřeží k druhému. To maurská pevnost Santa Ŕgueda je o něčem jiném. Je celkem jedno, že toto mysteriózní místo objevili před námi už Římané a postavili na vrcholu 264 metrů vysokého kopce pevnost, která až v pozdějším období posloužila Arabům jako útočiště.
Podstatné je, že na vrchol se lze dostat jen pěšky po římské dlážděné cestě, kterou lemuje dubový les. Davy turistů zde určitě nepotkáte, protože ta nejlepší doba pro zhruba hodinový výstup je těsně před západem slunce. Když se tu totiž trochu zasníte a probudíte se až ráno, budete mít kouzelný výhled nejen na to, jak se slunce noří z moře, ale i do zvlněné pahorkatiny s pastvinami, přikryté ještě mlžnou peřinou, z níž sem tam vykukují černobílé fleky kabátů krav. Dnes jsou z pevnosti už jenom ruiny prorostlé fíkovníky a trnitými keři, mezi nimiž si ještěrky hrají na honěnou. Na kouzlu to však tomuto místu neubírá ani v nejmenším.
Menorka, ilustrační foto
Vlídné Středomoří
Mimo období letní horečky je na Menorce klima pro turistiku ideální, vlídně subtropické. Cestování po ostrově není složité. Auto z půjčovny a náklady na palivo vyjdou zhruba stejně jako u nás. Síť autobusových linek je natažena téměř ke všem významným výchozím i koncovým bodům turistických tras. Z ostrovních stezek si vybere opravdu každý, od zdatných turistů po lenivější procházkáře. Jsou pěšiny hliněné, štěrkové a skalnaté, dlážděné i hustě zarostlé travou, staré jezdecké cesty, stezky pašeráků i vápeníků a také stezky kozí… a stezky do nikam. Stan není třeba a do hotelu nemusíte.
Nejstylovější je zažít venkov. Je kombinací klidu a tradice, která umožňuje místním lidem přežít a podílí se na uchování krásných usedlostí. Každá z nich vyzařuje tradiční styl – kamenné domy i maštale, podlahy a dveře ze surového dřeva, těžké kovové petlice, stromové muškáty… To všechno dává usedlostem kouzlo zašlých časů. K tomu lahodné víno, cikády, příjemné klima – a najednou zjistíte, že je naprosto zbytečné dělat si s pobytem starost předem. Na Menorce se prostě nedá ztratit, nelze tu zmrznout ani umřít hlady. Jednoduše – sympatická vlídnost Středomoří.