Budova Mladé fronty v Modřanech, kde sídlí i redakce ZENu, byla jako potemnělé plavidlo, ze kterého kapitán (v tomto případě nikoli ředitel, ale recepční) vykazuje poslední pasažéry do záchranných člunů. Z okna jsem se díval na vzedmutý soutok Berounky s Vltavou a na tváři se mi usadil dramatický výraz. Když mi pak vlnky omývaly polobotky někde na úrovni modřanského kina, vzpomněl jsem si na dobu před třiceti lety, kdy jsem na stejném místě cachtal v holinkách, doprovázen babičkou.
Tehdy, v deseti letech, byl mým nejsilnějším pocitem pocit dobrodružství. A nyní se trochu stydím za to, že je tomu tak i dnes. Tenkrát to bylo proto, že mi voda nehrozila ublížit – náš dům stál na kopci, a voda ho pohltí až při další potopě světa. A nyní se trochu stydím za to, že je tomu tak i dnes (dům rodičů stále stojí na kopci) a v místě, kde teď žiji, taky přívalová voda nehrozí.
Cítím s lidmi, kteří v důvodných obavách sledují každé bouřkové mračno, s těmi, kteří teď mají vodu v domě či v bytě, s těmi, kteří se na nevyhnutelnou pohromu teprve připravují. Je mi jich líto a stydím se, že nad tou lítostí se ještě může klenout prosté vzrušení z událostí, z hučící vody, z hrozivé krásy, s jakou tryská voda z přehrad.
Michaely Patočkové, který si (uprostřed hrozby vyplavení, nikoli už za svitu slunce) dělá legraci právě z infotainmentu, z něhož má člověk někdy pocit, že drží prst na tepu doby tak zodpovědně, až ji rdousí.
