Na téhle informaci neležel ještě žádný stín, ale objevil se vzápětí; zpráva pokračuje v magazínovém duchu a říká, že se o Megan, která všechny oslňuje svou krásou i hereckým umem, mluví jako o nástupkyni Angeliny Jolie. A v tu chvíli uvidím Angelinu, o propastných jedenáct let starší než Megan, jak si s odevzdaným výrazem ve tváři odřezává prsy. Nikoli ve fobickém strachu z rakoviny, ale v hysterické demonstraci beznaděje a vzteku nad pomíjivostí krásy a obdivu.
Všechno to velevážné medicínské odůvodňování téhle hvězdné vivisekce mi najednou připadá mnohem nemístnější ba trapnější, než antická tragédie v mé představě. A může za to nebohá Megan Fox se svým narozeninovým dortem? říkám si při pohledu na chuchelský kopec. Nebo Angelina svým šíleným rozhodnutím? Pak uvidím její krásnou tvář spící pod reflektorem operačního sálu, zastydím se, a mé asociace, snad proto, že nejsou ukázněnými myšlenkami, ale jen jakýmisi výboji mysli, odskočí jinam: „Můžu za to já a nebo doba, můžem si za to asi oba…“ zpíval Luboš Pospíšil snad už před třiceti roky. A jako v nevyzpytatelné promítačce obraz poskočí zase jinam: na azurové pobřeží z románu Totožnost.
Po pláži kráčí stárnoucí Chantal. Smutně se dívá po mužích, plně zaměstnaných „aktivní nudou“, tedy řízením barevných draků. Má pocit, že kdyby k některému z nich zezadu přistoupila a pošeptala mu do ucha nemravný návrh, odbyl by ji s tím, že má plné ruce práce. Chantal netuší, že v tu chvíli už ji s úzkostí hledá manžel. Když se konečně na pláži shledají, Jean-Marc se ptá, proč je smutná. „Muži se už po mně neohlížejí,“ odpoví nakonec po manželově naléhání.
