Díky Ukrajině konečně můžeme být vlastenci
Pokud bych měl charakterizovat jednu národní vlastnost, která mi na Češích vadí úplně nejvíc, byl by to všudypřítomný pesimismus. Hledáme si pro něj důvod všude. Určitě řadu z vás rodiče učili, že máte „očekávat to nejhorší, protože pak nebudete tolik zklamáni“. Je to vlastně taková variace na slova ruského politika Viktora Černomyrdina, který po měnové reformě v roce 1993 pronesl památnou větu: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“
Podobný toxický přístup vidíte všude kolem i v současnosti, kdy Česko zažívá nevídané vzepětí. Začínám být alergický na několik vět, které se neustále opakují. Některé si dovolím ocitovat. „Je skvělé, že Češi pomáhají, ale počkejte, až je to přejde. Budou je chtít vyhnat.“ „Stejně si za prezidenta zvolíme po Zemanovi ještě někoho horšího, protože jsme národ debilů.“ „Ukrajincům najednou pomáháte a Syřanům nepomohl nikdo!“
Neříkám, že se nic z výše řečeného nestane nebo nestalo, ale nikdy jsem nepochopil, proč bychom se tím měli momentálně zatěžovat. Většina si pravděpodobně uvědomuje, co je v současnosti nejen na Ukrajině ve hře, ale šíření oné „blbé nálady“ za každou cenu nepomůže vůbec ničemu. Naopak. Zatraceně dlouho přitom nebylo tolik důvodů k optimismu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
