Když daň vyžene zlatá vejce. Kalifornie chce zdanit miliardáře, ti raději utíkají

Koncentrace příjmů a bohatství u čím dál menší skupiny lidí může ohrožovat nejen společenskou soudržnost a stabilitu, ale stát se čím dál významnějším rizikem i pro investory. Jejím důsledkem je totiž rychlejší zadlužování států či snahy o dodatečné zdanění bohatých, což omezuje podnikání, stabilitu a ekonomický růst.

Toto dilema momentálně řeší převážně levicová Kalifornie, v níž sídlí nejbohatší technologické firmy a která by v případě samostatnosti byla pátou největší ekonomikou světa. Dlouhodobé rozevírání rozdílů v příjmech, akcelerované nástupem umělé inteligence, se zde potkalo s výpadkem financování zdravotnictví kvůli Trumpově daňové a výdajové reformě. To vedlo k návrhu odborů na jednorázovou majetkovou daň pro bohaté, o níž se bude 3. listopadu hlasovat v referendu.

Záměr představuje na americké poměry mimořádně radikální krok, protože Spojené státy dlouhodobě patří k zemím s nejnižší podporou populace pro vládní přerozdělování bohatství. Ačkoli se pro návrh v květnu vyslovilo 54 procent kalifornských voličů, v praxi se už projevuje jeho největší riziko – masivní odliv kapitálu a ztráta nejvýznamnějších daňových poplatníků. Toho si je vědom i guvernér Kalifornie za Demokratickou stranu Gavin Newsom, který proto návrh odmítá.

V listopadovém referendu se přesto bude rozhodovat, zda mají kalifornští rezidenti s majetkem přes jednu miliardu dolarů (21 miliard korun) zaplatit jednorázovou daň ve výši pěti procent čistého jmění. Takových osob je 200–250.

Dotčení miliardáři podle Financial Times na boj proti návrhu zmobilizovali přes 129 milionů dolarů a mnozí od financování kampaně přešli k odchodu ze státu. Příkladem je spoluzakladatel Googlu Sergey Brin, který se loni odstěhoval.

Na protest proti levicové politice Kalifornie přemístil už dříve do Texasu bydliště i centrály firem Tesla a X Elon Musk. Místo očekávaného posílení veřejných financí tak hrozí, že nová daň trvale sníží daňové příjmy amerického státu s největším počtem obyvatel i ekonomikou.

Samotná existence majetkových rozdílů ekonomiku nepoškozuje. Nerovnost odráží rozdíly v dovednostech, úsilí, ochotě podstupovat riziko a podnikatelském úspěchu. Motivuje k aktivitě a podnikání a podporuje inovace a tvorbu kapitálu. Škoda pro ekonomiku jako celek ale může vzniknout tehdy, když nerovnost dosáhne míry, jež začne způsobovat výrazně nerovné příležitosti: například v privilegovaném přístupu ke vzdělání, zdravotní péči nebo dalším investičním výnosům.

Kde končí stimul a začíná riziko?

Podle Globální zprávy o nerovnosti za rok 2026 (World Inequality Report 2026), kterou pravidelně zpracovává skupina levicových ekonomů v čele s teoretikem zdanění bohatství Thomasem Pikettym, roste jmění miliardářů a stamilionářů od roku 1995 přibližně o osm procent ročně. To je téměř dvakrát rychleji než bohatství chudší poloviny populace. Na tu dnes připadá osm procent globálních příjmů a dvě procenta majetku, zatímco nejbohatších deset procent světové populace kontroluje 53 procent globálních příjmů a tři čtvrtiny světového bohatství.

Jak z hlediska efektivity, tak z hlediska spravedlnosti existuje pro zavedení daně z čistého majetku jen málo argumentů, jestliže jsou uplatňovány široce založené daně z kapitálových příjmů fyzických osob a dobře koncipované daně z dědictví a darů, došla k závěru ve své studii z roku 2018 OECD.

Návrh na zavedení majetkové daně navíc může odhalit zranitelnost kalifornského státního rozpočtu. Ekonom Lee Ohanian z Hooverova institutu upozorňuje, že Kalifornie je extrémně závislá na nejbohatším jednom procentu obyvatel, které zajišťuje 40–50 procent daňových příjmů státu.

Místo aby řešil svůj chronický problém s nadměrným vládním utrácením, odchod klíčových podnikatelů a investorů způsobila už jen samotná hrozba nové daně. Podle Ohaniana Kalifornie touto radikální politikou riskuje, že definitivně vyžene „slepice snášející zlatá vejce“, čímž v konečném důsledku těžce poškodí své veřejné finance.

Ani vysoká zeď nás neochrání

Co si však podnikatelé a investoři ne vždy uvědomují, je, že stupňující se ekonomická nerovnost ve společnosti ohrožuje i je samotné. Na první pohled je pro ně obtížně uchopitelným rizikem. Její bezprostřední dopad na podnikatelské zisky nebo ceny aktiv se kvantifikuje obtížněji než v případě inflace či veřejného dluhu. Tento fenomén však postupně ovlivňuje produktivitu, spotřebu, zadlužení domácností, veřejné finance i stabilitu daňových parametrů. A tyto podmínky už mají na výnos z investic poměrně přímočarý dopad.

Poválečná prosperita a stabilita Západu byla založena právě na růstu životní úrovně většiny populace a rozšiřování střední třídy. Od osmdesátých let ovšem nerovnost rychle narůstá. To se nakonec obrací i proti bohatým, protože zvyšuje politický extremismus a snižuje předvídatelnost ekonomického i právního prostředí.

Jestliže mzdy zaostávají za růstem cen, domácnosti se více zadlužují a většina společnosti začne být frustrovaná, že z růstu nic nemá, zvyšuje se podpora mimořádných daní, regulací a dalších vládních zásahů do ekonomiky. A to v prostředí, kdy vlády hledají stále další finance na pokrytí rostoucích výdajů.

Kalifornský návrh majetkové daně, stejně jako debaty o zdanění bohatých v Británii, Francii, Dánsku či na úrovni G20, jsou signálem, že přílišná nerovnost může oslabit společenský konsenzus a ohrozit stabilitu podmínek pro podnikání, vlastnictví a zdanění kapitálu.

Část miliardářů a investorů, jako je zakladatel největšího hedgeového fondu na světě Ray Dalio, investor Nick Hanauer nebo členové iniciativy Patriotic Millionaires, varuje před extrémním rozevíráním sociálních nůžek, v němž vidí systémovou hrozbu pro budoucnost kapitalismu. Destabilizace právního státu a trhů podle nich zničí i majetek a bezpečnost těch nejbohatších, protože je žádná vysoká zeď ani soukromý ostrov před hněvem většinové společnosti neochrání. Místo pasivního přihlížení proto sami volají po smysluplné reformě tržního systému či masivních investicích do budování střední třídy, jež by zajistily dlouhodobou stabilitu celého hospodářství.

„Zvětšující se rozdíly v bohatství a hodnotách vedou k nárůstu pravicového i levicového populismu a k nesmiřitelným rozporům mezi nimi, které nelze vyřešit demokratickým procesem,“ varoval v loňském rozhovoru pro Financial Times Dalio. „Demokracie tak slábnou a sílí autokratické vedení, protože velká část obyvatelstva chce, aby vládní představitelé převzali kontrolu nad systémem a zajistili, že vše bude fungovat v jejich prospěch.“

Ztracený talent a narušená motivace

Nerovnost ohrožuje návratnost investičních projektů také tím, že z pohledu celé ekonomiky omezuje produktivní potenciál lidí. Na něm přitom závisí fungování a růst firem i inovace. OECD upozorňuje, že v důsledku nerovných příležitostí – typicky v přístupu ke vzdělání, profesním kontaktům nebo financování – se lidé často nedostanou k práci či podnikání, kde by byli pro sebe i společensky nejproduktivnější.

Význam tohoto mechanismu ilustruje studie amerického trhu práce provedená ekonomy ze Stanfordovy a Chicagské univerzity. Její autoři odhadli, že odstranění velké části profesních překážek, jimž dříve čelila ženská a černošská populace, odpovídalo v letech 1960–2010 za 20–40 procent růstu tržní produkce na hlavu.

Pracovní výkon ovlivňuje rovněž to, zda zaměstnanci považují své odměňování za spravedlivé. Spolu s přiměřenou jistotou zaměstnání to bývá spojeno s vyšší angažovaností, nižší fluktuací a lepšími výsledky. Studie OECD ukazují, že produktivita špičkových firem je významně ovlivněna nejen kvalifikací jejich pracovníků, ale také tím, že zaměstnavatelé potřebují vytvořit prostředí, které je motivuje k tomu, aby své schopnosti plně využívali.

Přílišná nerovnost vnáší do ekonomického vývoje riziko i tím, že podporuje růst dluhu. Bohaté domácnosti, jejichž podíl na celkových příjmech v ekonomice stále roste, větší část svých výdělků spoří. Ty chudší naopak své výdaje rostoucí měrou financují úvěry, a v poslední době k udržení poptávky významně přispívají veřejné výdaje, na něž si vlády rovněž půjčují.  

Ekonomové Mezinárodního měnového fondu (MMF) tento mechanismus označují za cyklus dluhu a nerovnosti, kdy přebytek úspor bohatých doprovázejí výdaje ostatní populace do velké míry financované, ať už soukromým, nebo veřejným, dluhem. To přináší silnější náchylnost k finanční krizi.

Banka pro mezinárodní platby (BIS) proto upozorňuje, že ačkoli zadlužení domácností může krátkodobě podpořit spotřebu a hospodářský růst, postupně se pro něj stává rizikem a brzdou. Úvěrem podporovaný růst totiž může být klamný, protože zadlužené domácnosti při poklesu příjmů, růstu úrokových sazeb či cenovém šoku omezí výdaje výrazněji.