Prezidentův kancléř Vratislav Mynář je čím dál větší neštěstí. Jeho snaha navazovat na tradici ostrých projevů Petra Hájka a Ladislava Jakla je stejně okatá jako zoufalá. A nešťastná.
Hájkovy a Jaklovy intelektuální klauniády byly sice mnohdy nedůstojné, ale vždy vycházely ze zvláštní, nicméně vytříbené, rigidní ideologické základny, šly přes mrtvoly všech politických stran i jejich vůdců.
Mynář naproti tomu lacině agituje pro svou straničku, jež nemá víc než kult čestného předsedy a jen z pozice hradního kancléře lacině uráží šéfa konkurenčních sociálních demokratů, že „je slabý, jako je stisk jeho ruky“. Co je však důležitější, Mynářovi uniká, že není ani Hájkem, ani Jaklem, tedy ani vicekancléřem, ani šéfem hradního politického odboru. Je kancléřem, což je funkce vyžadující důstojnost, odstup a mlčenlivost. Ty Jiří Weigl měl. Mynář je v sobě ani nehledá.
