Nový šéf, investice za 32 miliard a burza. Proč kolem Letiště Praha houstne atmosféra?

Kolem výměny managementu na pražském letišti je rušno. Vášně se soustředí na nástup Radomíra Lašáka, jemuž je přisuzován lví podíl na zániku Českých aerolinií. Je mnoho důvodů dělat z něj hrobaře jedněch z nejstarších aerolinek v Evropě. Nicméně ČSA svůj poslední let ukončily v roce 2024, zatímco Lašák dostal padáka už v roce 2009.

Léta života ČSA v křečích začala nástupem Jaroslava Tvrdíka v roce 2003. Předtím byl ministrem obrany v Zemanově vládě a fakticky neměl žádné manažerské zkušenosti. Před vstupem do politiky vedl příspěvkovou organizaci Volareza (Vojenská lázeňská a rekreační zařízení). Pomohl ji zachránit před likvidací a vrátit zdevastované zotavovny zpět do rukou armády. Na pozici ČSA to však dostatečná kvalifikace nebyla ani náhodou.

Tvrdík a Lašákova epizoda

A také hned sekal chyby. Uzavřel obří kontrakt na dodávky airbusů v situaci, kdy letecký trh procházel silnou proměnou a byl na hraně poklesu a turbulencí. Nastupovaly nízkonákladové aerolinky, které stlačovaly ceny letenek mnohonásobně pod dříve obvyklé ceny.

K tomu zesílila konkurence u dálkových letů, protože nastupovaly silně konkurenční aerolinky z Perského zálivu. Musely se s tím vyrovnat všechny klasické letecké společnosti. Základem byla úsporná opatření, zatímco Tvrdík postupoval opačně, a k expanzi flotily ještě přidal velmi velkorysé kolektivní smlouvy, které podstatně zvýšily náklady.

Brzy bylo jasné, že to takhle dál nepůjde. A tak Tvrdíka tehdejší ministr financí v Paroubkově vládě Bohuslav Sobotka odvolal a nahradil ho zmíněným Radomírem Lašákem. Ten si ale nevedl o nic líp. Jediné plus jeho managementu bylo masivní a úsporné snížení platů pilotů i palubního personálu. Bylo to ale už poslední zvonění před jeho odvoláním v roce 2009.

Motoristé i ODS by podpořili vstup části Letiště Praha na burzu. Prodej by přinesl 25 miliard

Domácí

Za Lašákova vedení se ve skutečnosti situace ČSA neřešila. Ani nástup nízkonákladové konkurence Lašák nevnímal jako problém a riziko pro byznys. Peníze však začaly chybět, a tak nastal rozprodej majetku. Začalo to prodejem jednoho hangáru, později cargoterminálu a pokračovalo se dál. Účetně šly ČSA do zisku, který však fakticky nebyl, a cash z prodejů majetku jen lepil stále větší provozní ztrátu.

Začala se hledat možnost privatizace. Ale jediné aerolinky, jimž to dávalo smysl prodat, byl ruský Aero­flot. Což bylo logicky neprůchodné. V roce 2009 se hospodaření už dostalo do ztráty, z níž bylo jasné, že ČSA mají zápornou hodnotu vlastního kapitálu a měly by na sebe vyhlásit insolvenci. A tak Lašák se svým managementem rozhodnutím tehdejšího ministra financí Eduarda Janoty dostali padáka a hledalo se nové řešení.

Letecká beznaděj aeroholdingu

V dozorčí radě ČSA byl zpracován plán spojit leteckou společnost s úspěšným a ziskovým letištěm do Českého aeroholdingu. Princip záchrany byl jednoduchý. Letiště má dost peněz, ČSA prázdné účty. Z peněz letiště tak aeroholding kupoval další majetek od ČSA. Například handling nebo údržbu.

Zřejmě nejbizarnější byl nákup dceřiné společnosti Holidays Czech Airlines – firmy založené v roce 2009 jako konkurence tehdejšímu Travel Service, který vytlačoval ČSA z charterových letů. Odkoupena za peníze letiště za více než půl miliardy korun skončila o rok později svoji činnost. Firma byla tak „úspěšná“, že jí například kvůli nezapla­ceným poplatkům na chvíli uvízla letadla na ­Islandu.

V čele Českého aeroholdingu v té době už stál Miroslav Dvořák. Jeho cílem bylo najít nové dopravce, kteří by létali na pražské letiště a nahradili výnosy, jež letišti mizely kvůli tomu, že ČSA rušily jednu linku za druhou a prodávaly nejhodnotnější sloty na evropských letištích, včetně třeba londýnského Heathrow. A mezitím také najít někoho, kdo ČSA koupí. Dopadlo to tristně.

Dvacet let příprav a soudních sporů. Letiště Václava Havla získalo zelenou pro novou paralelní ranvej

Doprava a logistika

Až v roce 2013 česká vláda schválila prodej 44 procent akcií Českých aerolinií společnosti Korean Air za 67,5 milionu korun. Korejci zavedli dvě přímé linky ze Soulu do Prahy a existovala představa, že pražské letiště budou mít Korejci za svůj hub. A z něho budou ČSA rozvážet jejich klienty po Evropě.

Ani to nefungovalo. Korean Air prodal o pět let později své akcie společnosti Travel Service Jiřího Šimáně a Romana Vika. Pak přišel covid a po něm v roce 2024 poslední let ČSA. Role Radomíra Lašáka při zániku ČSA byla z tohoto pohledu sice významná, ale ne tak úplně zásadní. Tou nakonec byla především neschopnost státu vybrat pro skomírající leteckou společnost manažery se zkušeností z leteckého byznysu.

Nyní jsme v případě Letiště Praha v podobné situaci. Odchází úspěšný ředitel Jiří Pos, který vyplácel státu tučné dividendy a jehož si původně v roce 2021 vybral sám Babiš. Lašák prostě není srovnatelný manažer.

Obří investice v podezření

Je správné klást si otázku, co k tomu Babiše a Schillerovou vede. Možná je to skutečnost, že na letišti začíná rozsáhlá investice. Do roku 2033, kdy má být hotovo, si přestavba vyžádá předběžně 32 miliard korun. Letiště v plánech počítá s rozšířením obou terminálů. Budou se bourat a zase stavět parkovací domy a počítá se konečně i s napojením na železnici a se vznikem vlakové stanice. Financovat se to má převážně z vlastních zdrojů, takže končí doby výplat miliardových dividend.

Je za tím možná i obava z nějakých nepravostí, které se už měly chystat. Ministerstvo financí prohlašuje, že právě za minulé vlády, v níž byla ODS, Letiště Praha uzavřelo „podivné smlouvy“. Alena Schillerová mluvila dokonce o kšeftech ODS. Konkrétními příklady jsou podle ní různé poradenské smlouvy za milióny korun ročně.

Především chce prověřit poradenskou smlouvu na projektový management za astronomických 777 milionů korun bez DPH. Tu prý letiště uzavřelo těsně poté, co ODS prohrála říjnové volby. Jde o smlouvu s poradenskou společností, která má letišti poskytovat projektový management při rozšíření Terminálu 2. Jedná se nicméně o rámcovou smlouvu na deset let, která nemusí být plně vyčerpaná, a poradenská firma byla vybrána ve výběrovém řízení.

Podezřívavost Schillerová dokládá i tím, že dala pokyn k vypovězení smlouvy s firmou navázanou na člověka z ODS. Měla na mysli poradenskou společnost Eurooffice Praha – Brusel. V ní dříve působil Filip Benda, který za minulé vlády dělal šéfa kanceláře exministrovi financí Zbyňku Stanjurovi z ODS.

Ten jakoukoli participaci na smlouvě absolutně vylučuje. Za čtyři roky smlouvy letiště vyplatilo asi milion korun za spolupráci v oblasti obhajoby územního řízení na výstavbu paralelní letištní dráhy a za monitoring aktivit obcí a spolků. A pak také člověka napadá, zda nejde o přerozdělení vlivu na Ruzyni ve prospěch byznysových skupin bližších ANO.

Co by se dalo prodat

Kromě podezřívavosti je zde ovšem i Babišův plán, podle něhož by se část akcií letiště mohla umístit na burze. Vyneslo by to odhadem 25 miliard korun. Není to marný nápad. V Evropě je řada letišť společně vlastněna státem a soukromým subjektem. A vláda bude na své utrácení miliardy potřebovat.

Nakonec Babiš už v červnu oznámil záměr na prodej státem vlastněného výrobce výbušnin Explosia Pardubice až za dvacet miliard. A zjevně se rozhlíží dál. Možná si nakonec vzpomene i na úvahy umístit na burze část akcií Lesů ČR, které jsou oproti letišti násobně ziskovější, a tudíž by vynesly násobně více.

Ale státních firem, za něž by se daly inkasovat nějaké slušné peníze, moc není. Tradičně se vrací nápad privatizovat národní pivovar Budvar, což už několikrát narazilo na zuřivý a fakticky bezdůvodný politický odpor ze všech stran. Úplně stejně je pro stát zbytný hotel Thermal v Karlových Varech. Ale třeba od úhrady neustálých dramatických ztrát by mohl erár osvobodit prodej části České pošty, zejména Balíkovny.

Jinak stát vlastní spoustu drobných podílů, jejichž správa jen zatěžuje státní aparát. Třeba jako 34procentní podíl ve výrobci radiátorů Korado a podobných zbytků z kupónové privatizace. To však je vzhledem k jejich hodnotě pod Babišovou rozlišovací schopností.

Z větších firem se ale nepochybně dají vytěžit ještě další desítky miliard. Kdyby výnosy šly třeba na obranné výdaje, nebylo by to od věci. Při vládní rozpočtové praxi to však také může skončit rozdáním „našim lidem“ a vrtání děr do rozpočtu bude pokračovat dál.