Proč bychom si měli přímo volit i centrální bankéře
Volby jsou fajn, ale už jste někdy slyšeli o centrálních bankách? V pátek a v sobotu jsme si mohli vybrat naše zástupce formující jednu velkou část naší hospodářské politiky. Ne každého představitele hospodářské politiky si ale volíme. Asi už tušíte, kam tím mířím. Když otevřete učebnici ekonomie, tak se v makroekonomické části obvykle setkáte s rozdělením hospodářské politiky na dvě části. Tu první, rozpočtovou, má na starosti vláda. Druhé se říká měnová a zodpovědná je za ni obvykle centrální banka. O víkendu jsme volili, kdo bude mít možnost zkusit sestavit vládu. O radě centrální banky jsme ale nikdy nehlasovali.
Jistě, radu jmenuje prezident a toho si volíme, takže zprostředkovaně o měnové politice také tak trochu rozhodujeme. Jenže mnohem méně než u voleb. I když se programům politických stran nedá věřit, alespoň rámcově se můžeme zorientovat v tom, jestli chceme liberální prozápadní stranu nebo třeba konzervativní levici. Jak jste hlasovali v prezidentských volbách? Viděli jste program měnové politiky všech kandidátů? Pokud vůbec o této otázce mluvili, jen prohlásili, že jmenují odborníky a nechají je dělat jejich práci nezávisle.
To je samozřejmě dobře. Pokud už máme centrální banku, měla by být co nejvíce nezávislá a řízená těmi nejlepšími ekonomy. Jenže doba se výrazně změnila a centrální banky mají nebývalou moc. Přestože se stále ve většině rozhodování chovají učebnicově, v řadě kroků jdou mimo učebnice a často ve velkém. Tedy alespoň zatím ve světě, v Česku to nebylo nutné, ale i tady si ČNB začala pomalu otevírat dvířka novým možnostem. Třeba takovému malému kvantitativnímu uvolňování, tedy nákupu státních dluhopisů, aby se banky nalily likviditou a trochu se rozvázaly ve špatných dobách ruce vládě, která by mohla levněji nakopnout spotřebu a s ní i ceny. Což je cílem této instituce.
Sečteme-li hrubé domácí produkty zemí, které takové kvantitativní uvolňování provádějí či prováděly, dostaneme se na ohromné číslo. Polovina světového hrubého domácího produktu je na steroidech. A ty se přelévají i do těch ekonomik, kde zatím banky kvantitativně neuvolňují. Sice tomu tak už je po dvanáct let, a nedá se tomu tedy úplně říkat netradiční měnová politika, stále je to ale politika extrémně vlivná. Pumpuje akciové a další investiční trhy na maxima, tlačí dolů výnosy, nafukuje ceny nemovitostí a prohlubuje nerovnosti ve společnosti.
Centrální banky nikdy nebyly neutrální, ale nyní je to určitě viditelnější než kdy jindy. Pokud tu máme instituci, která dokáže zvyšovat ceny jedněm, zatímco druhým pomáhá dofukováním cen jejich investic, nebo hýbe trhem s nemovitostmi, neměli bychom ji v demokratické společnosti mít více pod kontrolou? Domnívám se, že by to byl špatný nápad. Současný stav není ideální, ale patrně lepší, než kdyby se centrální bankéři snažili lidem zalíbit svými měnovými programy. Snadno si domyslíme, co by slibovali, aby vyhráli. To by rovnou měnovou politiku mohlo dělat ministerstvo financí. Naši centrální bankéři navíc jsou a až na minimum výjimek vždycky byli výborní ekonomové, takže ani prakticky není důvod nic měnit.
Jen je s podivem, jak historicky důležité jsou pro nás volby o jedné půlce hospodářské politiky, zatímco tu druhou příliš nevnímáme. O které nehlasujeme a které neskládáme účty. Přitom je stále mocnější a stále více ovlivňuje naše životy. Je důležité, kdo bude ve vládě, ale o tom, jak moc bude šlapat naše ekonomika se více a více rozhoduje za úplně jinými dveřmi.
Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger
