Trump vyděsil malou evropskou zemi. Ta teď zvažuje krok, který může posílit celou EU

Zhoršená geopolitická situace ve světě a nevyzpytatelná americká zahraniční politika přiměly Island vážně zvažovat členství v Evropské unii. Případný vstup malé, ale bohaté a strategicky důležité země by tápající sedmadvacítce mohl dodat sebevědomí k potřebným reformám a podpořit i její další rozšiřování.

Na konci srpna na ostrově proběhne referendum o tom, zda by tamní vláda měla po 13 letech obnovit přístupové rozhovory s EU. Výsledek je nejistý, neboť tábory zastánců a odpůrců takového kroku jsou podle posledních průzkumů stejně silné. I kdyby voliči návrh schválili, v budoucnu budou muset vyjednanou podobu členství potvrdit v dalším plebiscitu.

Proevropsky ladění Islanďané v čele s osmatřicetiletou sociálnědemokratickou premiérkou Kristrún Frostadóttir vyzdvihují především ekonomické přínosy členství. Země je už nyní součástí Schengenu a Evropského hospodářského prostoru a řídí se tak řadou unijních předpisů, jejichž podobu však nemůže ovlivňovat.

Posílení vzájemných vazeb včetně přijetí eura by také státu s přibližně stejnou populací jako Brno pomohlo lépe čelit vysoké inflaci, získat levnější úvěry a zbavit se výrazných výkyvů kurzu islandské koruny.

Euroskeptici naopak vnímají přenos rozhodovacích pravomocí z Reykjavíku do Bruselu jako ohrožení národní suverenity. Především jde o rozhodování o pravidlech rybolovu, pro zemi velmi důležitého. Obavy, že by v islandských vodách v budoucnu mohli lovit i rybáři z jiných členských států EU, byly také hlavním důvodem, proč Island v roce 2013 přístupová jednání ukončil.

Od té doby ale přibyly spíš argumenty pro vstup do EU. Island je jediným členem Severoatlantické aliance bez vlastní armády a v oblasti bezpečnosti dosud zcela spoléhal na Spojené státy. To se v posledních letech jeví jako velká geopolitická slabina.

Opakované výhrůžky amerického prezidenta Donalda Trumpa vůči Dánsku, že se pokusí anektovat nedaleké Grónsko, nutí Reykjavík hledat si nové spojence. Poslední kapkou pro Islanďany bylo, když si Trump na letošním ekonomickém fóru v Davosu jejich zemi popletl právě s Grónskem.

„Celá ta záležitost s Grónskem lidi opravdu znepokojuje,“ prohlásila v červenci Frostadóttir v britském video podcastu The Rest is Politics. „Myslím, že je správný čas, aby se Island připojil k EU. “

Vztahy se Spojenými státy se horší právě v době, kdy v okolí ostrova rostou nové bezpečnostní hrozby. Čím dál agresivnější Rusko v regionu provozuje strategicky a ekonomicky důležitou Severní mořskou cestu a v Arktidě plánuje zvyšovat svou již nyní silnou vojenskou přítomnost.

Zvýšený výskyt ruských ponorek v oblasti zaznamenává NATO již nyní – a to pomocí radarů umístěných mimo jiné právě na Islandu. Čína v rámci svých rostoucích geopolitických ambicí v arktických oblastech pořádá společná vojenská cvičení s Ruskem a testuje nové technologie včetně podvodních dronů.

V referendu 29. srpna však jde o více než bezpečnost a hospodářskou stabilitu Islandu. Podle zástupce ředitele estonského think-tanku Mezinárodní centrum pro obranu a bezpečnost (ICDS) Stevena Blockmanse by vstup ostrova nejen posílil chuť EU k dalšímu rozšiřování, ale také důvěryhodnost unie a její váhu na mezinárodní scéně.

Neúspěch referenda by naopak mohl prestiž a soudržnost sedmadvacítky poškodit, podobně jako vystoupení Velké Británie v roce 2020. Zkomplikoval by také vstup dalších zájemců jako Albánie, Černá Hory, Moldavska či Ukrajiny.

„Rozhodnutí necelých 400 tisíc Islanďanů povede k mnohem širší debatě o geopolitické budoucnosti Evropy, o strategické roli jejího rozšiřování a o odolnosti celého evropského projektu v čím dál konkurenčnějším mezinárodním prostředí,“ napsal minulý týden Blockmans na webu ICDS.

Zbytečné byrokratické překážky

Po vstupu 13 převážně bývalých komunistických zemí na začátku tisíciletí se rozšiřování EU zadrhlo. Naposledy v roce 2013 přistoupilo Chorvatsko, ostatní kandidátské země však zatím nejsou schopny vyhovět náročným požadavkům známým jako kodaňská kritéria. Podle nich musí zájemce o členství prokázat zejména dostatečnou demokratičnost a politickou stabilitu, fungující tržní hospodářství a schopnost obstát proti konkurenci v rámci EU.

Vstup nové země také vyžaduje několik kol souhlasu unijních institucí a schválení všemi členskými státy. Některé z nich kvůli národnostním třenicím přístupové rozhovory blokují, jako je tomu v případě sporu mezi Bulharskem a Severní Makedonií. Kvůli stále mizivějším vyhlídkám na přijetí se některé balkánské státy čím dál víc poohlížejí po jiných partnerech, což například v Srbsku posiluje vliv Ruska a Číny – a jimi podporovaný nacionalismus.

Nejblíž přijetí je zatím Černá Hora, která podle analytiků může posloužit jako lakmusový papírek skutečné ochoty EU se dále rozšiřovat. Kvůli přetrvávajícím nedostatkům ve svém právním systému se ale nejspíš do roku 2028 připojit nestihne. Za favorita byla považována také Albánie, která chce vstoupit do roku 2030. Cestu do EU jí ale komplikuje silná korupce a velké nedostatky v ochraně životního prostředí, které se nedávno projevily u kontroverzního projektu Trumpova zetě Jareda Kushnera na nové luxusní přímořské letovisko.

Ožehavým tématem je také možné členství Ukrajiny, jejíž přístupové rozhovory Maďarsko odblokovalo teprve letos v červnu. Evropští politici se přesto ke zjednodušeným přijímacím procedurám pro Kyjev staví spíš odmítavě kvůli obavám z dopadů na unijní rozpočet. Už před dvěma lety bezpečnostní think-tank Bruegel vypočítal, že by přistoupení chudé a válkou poničené země ostatní členské státy vyšlo až na 136 miliard eur (3,3 bilionu korun).

Podle francouzské předsedkyně liberální frakce Renew v Evropském parlamentu Valérie Hayerové se však vstup demokratických zemí s hodnotami blízkými sedmadvacítce stává „geopolitickou nutností“. EU by měla přístupový proces zjednodušit a zrychlit tím, že žadatelům umožní postupnou integraci či výjimky z plnění některých pravidel – jak se ostatně děje již u současných členů.

„Zdlouhavé a byrokratické postupy typické pro předchozí vlnu rozšiřování upřednostňovaly dokonalost před rychlostí,“ napsala Hayerová v červnovém komentáři pro britský deník Guardian. „Dnes hrozí, že ztracený čas nahraje Číně, Rusku, či dokonce Trumpově rodině. V konečném důsledku by to rovněž prohloubilo rozčarování veřejnosti z Evropy a vedlo k ústupu od demokracie a regionální nestabilitě, jak jsme toho byli svědky v Srbsku.“

Stabilní demokracie, nízká korupce

Islandu se nedostatky východoevropských kandidátů netýkají. Ostrov patří mezi země s nejvyšším hrubým domácím produktem na hlavu na světě – v tomto ukazateli předhání i Dánsko nebo Nizozemsko. Americká nezisková organizace Freedom House hodnotí Island jako jednu z nejstabilnějších demokracií a podle Transparency International má země desátou nejnižší míru korupce na světě. Případné obnovení jeho přístupových rozhovorů by podle Blockmanse z ICDS mohlo k většímu sbližování s EU motivovat i nedaleké Norsko.

Island už o členství požádal v roce 2009, když zemi tvrdě zasáhla globální finanční krize a bližší integrace s EU měla zmírnit dopady na její malou a otevřenou ekonomiku. O čtyři roky později však nová, euroskepticky laděná středopravá vláda jednání přerušila s tím, že se ostrov dokáže postavit na nohy sám i bez Bruselu, a v roce 2015 oznámila, že již o členství nestojí.

Ačkoli se Island pyšní vysokou životní úrovní, nízkou nezaměstnaností a štědrým sociálním zabezpečením, některé ekonomické problémy přetrvávají. K těm patří rostoucí ceny především u bydlení a nejvyšší úrokové sazby v západní Evropě, které se blíží osmi procentům ve srovnání s průměrnými dvěma procenty v eurozóně. Také kvůli tomu se v zemi začalo debatovat o přijetí eura, což by podle jeho podporovatelů včetně premiérky Frostadóttir pomohlo zlevnit půjčky a posílit finanční stabilitu.

Hlavní překážkou členství tedy zůstávají obavy o budoucnost místních rybářů, jejichž úlovky v roce 2024 představovaly skoro 40 procent islandských exportů. Aby EU nalákala Reykjavík k obnovení přístupového procesu, nabízí teď zemi výjimky ze společné evropské rybářské politiky. A islandská vláda voličům slibuje zachování suverenity v tomto odvětví.

V době rostoucího izolacionismu Spojených států a nových hrozeb ze strany Ruska a Číny musí Evropa podle europoslankyně Hayerové v otázkách rybolovu Islandu ustoupit. A přijetím země posílit svou bezpečnost a geopolitickou váhu ve světě.

„EU by měla udělat první poslední, aby Island do klubu dostala,“ napsala. „Musíme opět vnímat rozšíření nikoli jako hrozbu, nýbrž jako strategický nástroj projekce moci a stabilizace kontinentu.“