Zjišťuji ke stáru, že se konzervativně zabetonovávám. Vyhýbám se idiotům a internetovým trollům a snažím se vídat jen se zaručenými dávnými přáteli. Rovněž již nevyhledávám nové podniky. Chci-li vidět fotbal, bohatě mi vystačí jedna vinohradská irská hospoda, kde mi nesmírně ochotní číšníci vždycky naladí kterýkoli zápas z evropských soutěží, který si zrovna usmyslím. Stejně tak nedám dopustit na klasickou pražskou kavárnu Louvre, kam si chodívám číst noviny i nepřátelské bulvární tiskoviny za dohledu příjemného personálu.
Podobnou jistotou je, že mohu kdykoli naslepo navštívit Knihovnu Václava Havla v Ostrovní ulici, kde se pod vedením programového ředitele a spisovatele Jáchyma Topola snad denně konají besedy, jedna lepší než druhá. Pojí se jak se vztahem k odkazu bývalého prezidenta, tak se křty a vernisážemi textů různě se vztahujících k normalizaci.
V úterý to ale trochu zahaprovalo, nakonec snad k dobrému. Mladý badatel Přemysl Houda představil svou brožurku Normalizační festival: Socialistické paradoxy a postsocialistické korekce. V úmorné debatě se donekonečna řešilo, co byla šedá zóna, nic že prý nebylo za bolševika černobílé, jak se tehdy chovali folkoví písničkáři a jak rockeři pod dohledem svazáckých organizátorů.
Existuje u nás generace, která relativizuje a bagatelizuje zločiny husákovského pseudokomunismu. Bylo to znát z neudržitelné studie Pavla Koláře a Michala Pullmanna Co byla normalizace? nebo z názorů bývalého člena Rady ÚSTR Michala Uhla či ze zbaběle rozplizlé rozpravy brněnské literární kritičky Evy Klíčové. Všem těm novým vykladačům minulosti bylo tehdy zhruba osm a čerpají ze všelijakých druhotných zdrojů, ale neopírají se o jasná fakta třeba z Archivu bezpečnostních složek.
A tak musel povstat veterán, 74letý Vladimír Merta, aby co pamětník mohutně naháněný StB uvedl Houdovy lži či omyly na pravou míru. Nikdo se s nikým nepopral a vzduch se vyčistil. A právě proto do Havlovy knihovny přijdu kdykoli znovu rád. Nemusíme se všichni milovat, ale naslouchat si neškodí.
