Česká historická zkušenost není jen masarykovské Československo pyšnící se demokracií, která zdaleka nebyla samozřejmostí. Je to také moment, kdy se národ stal nepokrytě rasistickým, udavačským, antisemitským a nebezpečným i sám sobě.
Možná bychom si dnes měli připomínat právě druhou republiku a pohlédnout tak na tu nejtemnější minulost československých dějin. Ta může sloužit i jako ideální vědecká laboratoř, jak píše ve svém článku Erik Tabery, pro zkoumání české národní povahy, která se ukazuje, „když jde do tuhého“. Možná bychom se díky pohledu zpět dokázali vyvarovat chyb, které v Československu zapříčinily vzestup české verze totalitně-antisemitského režimu. Ten rostl celých 5 měsíců až do 15. března 1939, kdy ho nahradil Protektorát Čechy a Morava.
Od toho je historie, abychom se poučili - ne jinak
V dnešní době se více bojím těch pseudovlastenců, kteří teď vylézají z kdejaké nory, než lidí, kteří utíkají ze svých zemí, aby si často zachránili život. Tito samozvaní vlastenci až nápadně připomínají ty, kteří morálně apelovali na své krajany, že židovský živel je cesta do zkázy, že je jim třeba zakázat živnosti, že je třeba nenávidět Romy za „nečeskou krev“ a že je třeba poplivat demokracii, která je ve všem pomalá a parlament je jenom žvanírna, jak ostatně parlament nazval vedle současného vicepremiéra i Klement Gottwald.
Ne náhodou v době druhé republiky zaznívaly hlasy, které i nyní můžeme slyšet v české společnosti. Stejně jako kdysi pliveme na své hrdiny a obdivujeme mocné muže, kteří se rozhodují podle své vlastní vůle a nerespektují Masarykovo moudro, podle kterého “demokracie je diskuze“. Pro mnohé pseudovlastence byla nenávist a udavačství dobře promyšleným ekonomickým kalkulem a byli to často ti, kteří demokracii kdysi ztotožňovali s hospodářským vzestupem. Demokracie činí člověka svobodným, ale ne nutně bohatým, jak tvrdil v roce 2009 zesnulý německo-britský sociolog Ralf Dahrendorf. „Kdo si myslí, že se díky demokracii stane bohatým, ten začne při první recesi pochybovat o jejích institucích,“ napsal tento známý politolog.
Stejně jako kdysi se někteří snaží homogenizovat společnost a sjednotit ji v jeden jediný hlas. Dříve jsme nenáviděli šlechtu, protože nás vykořisťovala, později zas buržoazii, protože nás vykořisťovala, v dnešní době nenávidíme Romy, protože nás okrádají, a ještě více nenávidíme migranty, kteří jsou „prostě jiní“. Uprchlíci jsou lidé, které český fousek neuvidí na dovolené v Chorvatsku, a i kdyby je viděl a cestoval do zemí, odkud odcházejí, tak se s nimi bavit nebude, protože co není české, není ani hezké, a hlavně, co by se o ně zajímal, oni o nás také nic nevědí.
„Každý má mít právo a svobodu vyznávat, zvěstovat, nabízet a šířit svou víru, svou zkušenost s poznáním pravdy – ale nikdo nemá právo ji druhým vnucovat násilím. Oddanost pravdě musí být spojena s respektem ke svobodě druhých hledat ji podle svého vlastního svědomí.“
Jak moc jsme se tedy posunuli od doby demokratické první republiky? Už Bedřich Loewenstein vznesl kritiku Tomáše G. Masaryka, který nám svým introvertním „lidovým“ češstvím nedal příklad politiky bez alternativ a spojenců. Nevědomky jsme se podle něj sami vmanipulovali do slepé uličky.
Netřeba však zoufat, na rozdíl od konce třicátých let máme kolem sebe spojence, kteří jsou nám ekonomickou a vojenskou oporou. Měli bychom se jich držet, protože z historické zkušenosti víme, že osamocené národy, a zvláště ten národ český, je o samotě nejzranitelnější. Stejně jako kdysi v historii, největším nebezpečím jsme si sami. A pokud nepřekročíme svůj vlastní stín, bude nás čekat jen další národní tragédie. Stejně jako člověk potřebuje druhé, aby byl člověkem, tak národ potřebuje spojence.
Otcové zakladatelé našeho národa, kteří stavěli základy národnímu uvědomění, rozhodně nemysleli v intencích – Čechy bíle, Čechy mé. Tomáš Garrigue Masaryk postavil základy našeho státu na pilířích demokracie a na odkazu Jana Husa a Karla Havlíčka Borovského. Kdo zná tyto myslitele, může přemýšlet, co znamená býti Čechem. Právě jejich příběhy jsou ukázkou toho, jak důležitá je odvaha jít v nutnosti proti většinovému názoru.
