Dvě děti a dost, pak sterilizace. Indie zažívá tichou demografickou revoluci, která překvapuje

Pokles úhrnné plodnosti pod úroveň 2,1 dítěte na ženu v plodném věku, která je považována za hranici prosté reprodukce, je ve vyspělých státech staré téma. V západní Evropě se datuje někam do přelomu šedesátých a sedmdesátých let, Japonsko sklouzlo pod tuto hranici v roce 1974. Podstatně méně známý je ale demografický vývoj v jižní Asii v čele s nejlidnatější zemí planety.

V Indii ještě před pouhými 30 lety dosahovala plodnost v průměru přes tři děti na ženu, a ještě o desetiletí později se držela na hladině 2,7. Přestože počet obyvatel stále stoupá (momentálně tempem zhruba 0,87 procenta ročně) a Indie by příští rok mohla překročit hranici 1,5 miliardy obyvatel, plodnost je už pár let pod hranicí 2,1. V praxi to znamená, že Indie bude sklízet demografickou dividendu „big time“ – populace je ještě mladá, skoro polovina je mladší 25 let (medián je 29,2 roku), zatímco plodnost se snížila, takže v případě, že tato země dokáže všechny lidi v produktivním věku zaměstnat, čeká ji ještě dlouhé období rychlého růstu HDP na obyvatele.

Údaje na úrovni Indie jako celku přitom zastírají fakt, že třeba jihoindická Kérala se dostala pod prostou reprodukci už někdy na počátku devadesátých let, za což vděčí tradičně vysoké míře gramotnosti (zejména mezi ženami), vysoce nadstandardnímu přístupu ke zdravotní péči (na indické poměry) a intenzivnímu plánování rodičovství. Obdobný vývoj zaznamenávají vyspělé jihoindické svazové státy Kárnataka (s centrem IT průmyslu Bengalúru) nebo Tamilnádu, ale třeba i Paňdžáb na severozápadě hraničící s Pákistánem. Dnes je pod nebo na hraně prosté reprodukce 30 z 36 indických států a centrální vládou spravovaných území.

Výjimku nyní tvoří chudé, byť velmi lidnaté státy jako Madhjapradéš ve středu země nebo severoindické státy Bihár a Uttarpradéš s 215 miliony obyvatel (sám o sobě by byl čtvrtým nejlidnatějším státem na světě, po Číně, USA a Indonésii). 

Hlavní příčinou indického vývoje ale není „západní“ odklad manželství a prvního dítěte – indické ženy se pořád vdávají mladé (medián je 19,7 roku, před 30 lety to bylo 17 let). Není to dokonce ani vzestup gramotnosti žen na odhadovaných 77 procent (z 39 procent v roce 1991), jakkoli je tomuto faktoru připisována asi čtvrtinová zásluha na poklesu porodnosti.

Studie publikovaná v odborném časopise Demographic Research rozebírá to, co je na indickém vývoji opravdu překvapivé: úhrnná plodnost zde klesla na úroveň podobnou úrovni vyspělých států, i když vstup žen do manželství a první porod odpovídají trendům zjištěným v zemích s nízkými a středními příjmy.

Po dvou dětech šmytec

Velká většina žen v Indii (97 procent) je do 30 let vdaná a jejich průměrný věk při prvním porodu je pouze 21,3 roku. Co ale překvapuje: věk posledního porodu klesl z 32,1 na 25,7 roku. Jakmile je dosaženo „ideálu“ dvou dětí, přistupuje přibližně polovina žen mladších ročníků ke sterilizaci. Mezi nejmladšími kohortami dosáhla „ideální plodnost“ (kolik dětí chtějí ženy mít) jak na jihu, tak severu Indie úrovně pod 2,0. Mezi ženami narozenými v roce 2000 či později přibližně devět procent uvedlo, že ideální je nemít dítě žádné, deset procent považuje za ideál jedno dítě a 72 procent vidí ideál ve dvou.

Jinak řečeno, pokles úhrnné plodnosti bude pokračovat, protože tam, kde část žen zůstane bezdětná nebo má jedno dítě, a kde poměr mezi pohlavími, úmrtnost a regionální rozdíly nejsou ideálně vyrovnané, musí mít část populace tři děti, aby průměr zůstal na 2,1. To se v Indii přestává dít: přechod ke třetím a dalším porodům prudce slábne, protože sociokulturní norma v Indii směřuje ke dvěma či méně dětem.

V tradiční agrární ekonomice měly domácnosti s mnoha dětmi  smysl, ať už šlo o pomoc na poli, při péči o dobytek, nebo proto, že děti fungovaly jako „mezigenerační pojištění“. Tahle základní logika vysoké fertility dávala ekonomický smysl, mimo jiné i proto, že ještě v  předchozí generaci byla v mnoha rozvojových zemích doprovázena velmi vysokou úmrtností. V Indii sice zemědělství stále zaměstnává nejméně 40 procent obyvatelstva, ale tradiční vzorec zde už dávno neplatí.

Hum Do, Hamare Do  

Klíčový mechanismus neuvěřitelně rychlé demografické tranzice je ovšem odlišný oproti Západu a spočívá v časném startu reprodukce a časném ukončení reprodukce. Indie se tedy nedostala pod reprodukční hranici primárně tím, že by ženy masově odkládaly mateřství do třicítky, ale tím, že čím dál častěji porodí první a druhé dítě relativně brzy a poté reprodukci ukončí.

Dochází tedy k naplnění sloganu v hindštině „Hum Do, Hamare Do“(„My dva, naše dvě děti“), propagujícího už za časů Indiry Gándhíové čtyřčlenné rodiny s dvěma dětmi, v období výjimečného stavu v letech 1975–1977 bohužel prosazované i násilně prostřednictvím nedobrovolné vasektomie. 

Kampaň dobrovolné sterilizace běžela v jednom okresu v západním státě Rádžasthán ještě v roce 2011 a zaujala i dobové The New York Times, protože jako hlavní cena bylo tehdy nabízeno nejlevnější miniautíčko na světě Tata Nano (mimochodem strašně špatné a i v samotné Indii prodejně neúspěšné). 

Je Indie nějakou výjimkou v regionu? Ani náhodou, v sousedním Bangladéši najdeme další lidnatou zemi, navíc s muslimským obyvatelstvem a dosud velmi chudou, kde se díky husté síti komunitních zdravotnic, prosazujících zdravotní osvětu a antikoncepční metody mezi ženami snížila úhrnná plodnost pod hranici prosté reprodukce.

Výjimkou z pravidla je tak v jižní Asii pouze Pákistán, který má časové zpoždění a úhrnná plodnost tam rychle klesla z šesti v devadesátých letech na současné tři děti na ženu v plodném věku (viz tabulka).

Subsaharská Afrika – poslední oáza vysoké plodnosti?

Jasně, najdete zde státy s plodností kolem 5–6 dětí na ženu v plodném věku (Niger, Čad nebo Somálsko), ale v městských aglomeracích, třeba v etiopské Addis Abebě, je už hluboko pod hranicí prosté reprodukce (1,5–1,7), stejně jako v jihoafrickém Johannesburgu či keňském Nairobi (tam je kolem 2). Všude, kde chodí do školy pravidelně i dívky, kde se učí základy zdravovědy a kde existuje síť zdravotníků, kteří mimo jiné šíří i v chudých venkovských oblastech základní povědomí o plánovaném rodičovství, distribuují ochranné prostředky, počet dětí klesá, stejně jako dětská úmrtnost. 

Mohutným fenoménem, jenž bývá často podceňován, je přitom nápodoba vzorů, které se dostávají dnes už i do velmi zapadlých končin subsaharské Afriky prostřednictvím mýdlových oper, produkovaných pro panafrické publikum především v Nigérii a Jihoafrické republice. Ne že by životní styl hrdinů byl dosažitelný, ale Nollywood (přezdívka pro studia v nigerijském Lagosu) rodiny, jež mají „dětí jako smetí“, opravdu nepropaguje. Vysílače mobilního signálu jsou všude, dobíjení mobilů ze solárního panelu je všudypřítomný mikrobyznys a repasované „ojeté“ chytré telefony vyjdou v přepočtu na pár stovek. 

I v Africe bude „ideální plodnost“ s postupující urbanizací, prodlužující se školní docházkou a ztrátou ekonomického opodstatnění početných rodin postupovat rychle, byť si nejsem jist, zda stejným tempem jako v Indii.