Venezuela, Grónsko, Kuba a kdo dál? V USA ožívají myšlenky na velký Technát
- Trumpovy výroky o Kubě navazují na dlouhodobé americké geopolitické představy, píše byznysový newsletter 11AM.
- Myšlenka Technátu propojuje zájem o region s přístupem k surovinám a vlivu.
- V praxi ale naráží na dnešní důraz na národní suverenitu a politické limity.
V posledních dnech se americký prezident Donald Trump opět připomněl svou touhou „získat“ Kubu. Na amerických sociálních sítích se tudíž hojně spekuluje, zda se jedná o pokus odvést pozornost od komplikací spojených s útokem na Írán, potažmo o vytváření dalšího mediálního šumu, který by překryl kauzy spojené s Jeffreym Epsteinem.
Nicméně Kuba – stejně jako Grónsko, Panama, Kanada či Venezuela, o něž Trump taktéž opakovaně projevil zájem – figuruje v amerických geopolitických představách už od 19. století. Všechny tyto země navíc nápadně zapadají do utopické vize ze třicátých let 20. století, takzvaného amerického Technátu, na nějž v minulosti odkazoval například Elon Musk.
Nelze se tedy divit, že se zájem o takřka mrtvý termín v posledních týdnech skokově navýšil. Američané hledají odpovědi na otázku, proč prezident, který před několika měsíci kandidoval se slovy „nezačnu války, ale ukončím je“, zabředává stále hlouběji do rozsáhlejšího konfliktu.
Vize a funkce Technátu, jenž měl pod vedením inženýrů a jiných technokratů spojit Severní Ameriku od Grónska a Kanady po celou karibskou oblast, Střední Ameriku a sever jihoamerického kontinentu, může paradoxně dávat větší geopolitický a geoekonomický smysl dnes než v době, kdy tato myšlenka vznikla. Mít nikým nerušený přístup k nerostným surovinám a vzácným prvkům, jimiž celý region oplývá, je teď mnohem naléhavější než dříve.
Původní koncepce Technátu však nespočívala jen v imperiálním rozšiřování území, ale i ve stírání národních hranic a sociálním inženýrství. Tyto myšlenky je dnes těžší prosadit zejména u současných konzervativních voličů.
Grónsko, Kanada a další „provincie“
Rozšiřování a kultivace nových území je nedílnou součástí americké historické zkušenosti. Západní hranice sloužila jako „pojistný ventil“, který umožňoval těm, kdo se neuchytili – ať už společensky či ekonomicky – na východním pobřeží, vybudovat nový život v absolutní svobodě, často hraničící až s bezvládím.
Když se pouhý rok po koupi Aljašky od ruského cara objevila v roce 1868 zpráva, že americký ministr zahraničí téměř dokončil jednání s Dánským královstvím o koupi Grónska a Islandu, začali Američané předpokládat, že dobrovolné připojení provincií Britské Severní Ameriky – dnešní Kanady – bude jen otázkou času.
Z Kuby se stal americký protektorát poté, co Spojené státy vojensky vyhnaly ze západní hemisféry poslední zbytky španělského kolonialismu v roce 1898. To se stalo částečně i na poptávku zemědělských kruhů v USA, jež požadovaly snazší přístup na světové trhy.
Následovaly dekády, kdy Washington přistupoval k zemím Střední Ameriky jako ke svému „zadnímu dvorku“: například v dohodě s Panamou si vyhradil právo intervence za účelem „zachování veřejného pořádku“. Jinými slovy, už v době vzniku myšlenek Technátu měly Spojené státy rozhodující slovo v oblasti Střední Ameriky a Karibiku, a to skrze protektorátní vztahy.
Podobným stylem se Trumpova administrativa vyjadřuje směrem k Venezuele či Kubě. „Získat“ zemi neznamená zdlouhavý a nákladný proces budování státu a jeho institucí (s tím mají USA špatné zkušenosti v Afghánistánu a Iráku), ale spíše téměř absolutní loajalitu místních elit. Administrativa a spříznění technooptimisté jako Marc Andreessen či Peter Thiel si představují speciální ekonomické zóny nebo svobodná města, která by umožňovala přístup k surovinám, a dokonce sloužila jako laboratoře deregulace a nových forem vládnutí.
Nacionalismus a suverenita
Původní myšlenka Technátu počítala s vytvořením megastátu, v jehož rámci by se setřely národní hranice, a tudíž i národní identity. V dnešní době však vidíme opačný trend a sám Trump od své první kandidatury v roce 2016 opakuje, že „národní stát zůstává skutečným základem štěstí a harmonie“. Nativistické tendence hnutí MAGA se projevují také snahou úže definovat, kdo je a kdo může být Američanem. Na vzestupu je křesťanský nacionalismus, protekcionistický technonacionalismus, a dokonce se utužuje identita a souvztažnost na úrovni jednotlivých amerických států (tj. Američané jsou více hrdí na to, že jsou například Floriďané či Texasané).
Se sílícím nacionalismem souvisí rovněž ochrana suverenity státu, a to před mezinárodními organizacemi a mezinárodním právem, jež je slovy konzervativních komentátorů beztak „fake a gay“. Z této perspektivy jsou bezpochyby největšími „zloději“ státní suverenity a národní identity byrokratické megaprojekty jako Evropská unie. Koncepce Technátu sice nepočítala s nadnárodními institucemi, ale taktéž považovala národní cítění za přežitek, který bude možné jednoduše překonat.
Sociální inženýrství
Stejně jako jiné řízené utopie je i Technát postaven na sociálním inženýrství. V této vizi měli inženýři nahradit demokratické formy rozhodování za účelem zefektivnění chodu průmyslu a státu.
Nové elity by se fakticky staly byrokratickou třídou, rozhodující centralizovaně a bez povinnosti zodpovídat se voličům. Vytvářely by tak novou společnost, jež by začala „od nuly“: historie, filozofie a kultura by byly pro technokratickou společnost irelevantní, politika také. Výzkumné centrum Technocracy Inc., hlavní zdroj technokratického myšlení ve třicátých letech, dokonce svým členům nedoporučovalo užívání moralistických a hodnoticích slov jako „spravedlnost“, „správné“, „špatné“, „svoboda“, „přirozená práva“ či „rovnost“, pokud jejich použití nebylo objektivně vyhodnoceno. Jinými slovy, Technát by vyžadoval notnou dávku sociálního inženýrství, aby mohl být realizován.
Individualismus a osobní odpovědnost jsou však jedny z hlavních principů amerického konzervativismu, včetně hnutí MAGA. Vláda a její byrokraté nemají zasahovat do svobodného rozhodování jedinců a taktéž by je neměli osvobozovat od následků špatných rozhodnutí. Aby se nepokoušela o „inženýrství lidských duší“, měla by se vláda například držet co nejdále od vzdělávání (proto dochází v Trumpově éře k větší decentralizaci a privatizaci základního vzdělávání a rušení ministerstva školství) a neprosazovat umělá pravidla na podporu různých skupin obyvatel, jako je DEI (diverzita, rovnost a inkluze na pracovišti).
Naopak demokraté jsou historicky mnohem více nakloněni nebo tolerantnější k praktikám sociálního inženýrství než republikáni, a to zejména ve víře, že člověka a lidskou společnost lze zlepšit a zdokonalit, avšak pouze skrze vyšší veřejné autority, které mají jako jediné na mysli kolektivní zájem.
Utopické vize
Trump se nesnaží vytvořit severoamerický Technát, i když se jeho teritoriální ambice až příliš nápadně shodují s původním hnutím. Jeho administrativě postačí bilaterální vztahy s Venezuelou, Kubou či Grónskem připomínající protektorát. Dnešní „zeitgeist“ nicméně nese řadu podobných znaků jako meziválečné období, a proto se i intelektuální myšlenkové pochody zrcadlí.
Meziválečné období přineslo míru deziluze spjatou s liberální demokracií a kapitalismem, technologický pokrok zrychloval a vlády jej nestíhaly efektivně regulovat. Geopolitické napětí v Evropě a ve východní Asii se stupňovalo a rostla poptávka po vzácných surovinách. Technát byl odpovědí, jež měla zajistit „dostatek energie a surovin pro zachování budoucnosti civilizace skvělejší, než jakou svět doposud spatřil“.
Problém utopických vizí je, že vyžadují radikální změny. Společnosti bývají ochotné k takovým změnám přistoupit jen zřídka a zpravidla po velkých válečných konfliktech. Změny tedy neprocházejí přes demokratické síto, a naopak potřebují demokratické principy oslabit či eliminovat.
I proto Peter Thiel například nevěří v kompatibilitu svobody a demokracie. Dvacáté století se neslo ve jménu pevného spojení demokracie a svobody, kdežto ve 21. století se začíná tato vazba zpochybňovat. Demokracie údajně překročila hranice, kdy až příliš reguluje životy fyzických a právnických osob, a tím omezuje společenský a hospodářský progres.
Elon Musk měl být tím, kdo navrátí do amerického politického systému rovnováhu mezi svobodou a vládním inženýrstvím. Pokud však pro podobné vizionáře plyne z jeho neúspěšného působení v Trumpově administrativě nějaké poučení, pak je následující: transparentnost škodí. Musk byl příliš „na očích“ veřejnosti a v důsledku to poškodilo jeho krédo, vizi i byznys. Do budoucna bude lepší být méně na očích nechápajících mas a pomáhat realizovat vize zpovzdálí.
