Starmer zanechává nástupci těžký úkol. Tři lekce rozhodnou o budoucnosti Británie

Keir Starmer má před sebou posledních několik týdnů ve funkci ministerského předsedy Spojeného království. A i když neměl jeho kabinet špatné nápady jak oživit hospodářství, pohořel v daňové politice, nenašel odvahu k větším reformám a úspěchy nedokázal prodat voličům. Starmerův nejpravděpodobnější nástupce, Andy Burnham, se bude muset snažit mnohem víc, pokud labouristé chtějí zabránit tomu, aby se k moci dostal krajně pravicový populista Nigel Farage.

Velká Británie se už několik let potýká s chřadnoucí ekonomikou a – podobně jako ostatní velké evropské ekonomiky – také s vysokou mírou zadlužení. Náklady na financování vládního dluhu se zvedají a růst hospodářství, který od pandemie činí v průměru 1,1 procenta ročně, vede k nedostatku příjmů v rozpočtu. Spotřebitelské ceny rostou rychleji než v eurozóně, což nutí Bank of England držet vyšší úrokové sazby. V takové situaci má hospodářská politika jen omezený manévrovací prostor. 

Starmerův tým, který je u moci zatím jen dva roky, přišel s řadou opatření ve prospěch ekonomického růstu. Šlo hlavně o podporu veřejných investic, zrychlení povolovacích procesů pro výstavbu a posílení obchodních vztahů s EU. To všechno byly dobré kroky, ale s pomalým dopadem a vláda v nich nebyla dost ambiciózní. Kýžený benefit v podobě silnějšího růstu tedy přijde až za dobu výrazně přesahující jedno volební období.

Premiér Starmer měl na změny sice relativně silný mandát a ještě na tři roky tento mandát zdědí jeho nástupce. I tak bude nový premiér zemi přebírat ve složité situaci: frustrace voličů posiluje Farageovu krajně pravicovou stranu Reform UK a vzhledem k polarizaci společnosti a rozsahu těžkostí se nedá čekat, že ekonomiku z marasmu vytáhnou labouristé ještě během tohoto mandátu. 

Je však možné, že se ze Starmerových neúspěchů Burnham poučí. Nic to ale nemění na faktu, že důležité změny potřebují čas, aby je Britové pocítili.

Cesta k růstu přes investice a YIMBY

Jaká je tedy bilance hospodářské politiky Starmerovy vlády? Jedním z hlavních počinů byla opatření ke zvýšení ekonomického potenciálu Británie. Jádrem měla být takzvaná válka proti NIMBY (Not In My Backyard, „Ne u nás za domem“) – tedy snaha omezit schopnost zájmových skupin naprosto blokovat lokální výstavbu. Británie má s výstavbou a územním plánováním dlouhodobý problém – právě to škrtí rozvoj měst, vede k nedostupnému bydlení v hlavních populačních centrech a brzdí i rozvoj klíčové infrastruktury, jako jsou rezervoáry, železnice nebo energetika. To se následně projevuje v nedostatečných veřejných službách.

Dobrým krokem byla rovněž úprava fiskálních pravidel umožňující vyšší kapitálové výdaje. Díky nim bylo možné oznámit 113 miliard liber (3,2 bilionu korun) – tedy 3,7 procenta britského HDP –  v nových investicích do infrastruktury, včetně výstavby nových jaderných reaktorů, železničních spojení, bydlení, škol i věznic. V každé z těch oblastí si Británie nese dluh z minulosti, zejména z období škrtů veřejných výdajů konzervativních vlád Davida Camerona v minulé dekádě.

Finanční trhy to navíc očividně vnímaly aspoň částečně pozitivně – výnosy na britských dluhopisech velmi mírně, ale setrvale klesaly z vysokých hodnot, kam se dostaly po fiasku premiérování Liz Trussové, až do války v Perském zálivu. Na začátku letošního roku se navíc začaly objevovat i náznaky hospodářského oživení a zpomalení inflace. Nezměnilo to však přirážku, kterou britské dluhopisy za svoji fiskální pozici nesou – na deset let si Británie půjčuje za 4,7 procenta. To je stejně jako Česko a téměř o dva procentní body více než Německo.

Ani snížení imigrace nepomohlo

Solidní výsledky zaznamenala Starmerova vláda také ve dvou oblastech, jež měly být velmi po chuti voličům. Jednak díky opatřením ve zdravotnickém systému došlo konečně k poklesu čekací doby na lékařské vyšetření a zákroky. Počet čekajících pacientů se od roku 2024 setrvale snižoval až na současné nejnižší hodnoty za pět let. 

Pokrok si vláda labouristů mohla vykázat i v otázce ilegálního přistěhovalectví. Výrazně klesly počty imigrantů přijíždějících na ostrov na malých lodích přes Lamanšský průliv, tedy něco, co se předchozím vládám nedařilo a co konzervativnější voliči opakovaně skloňovali jako jeden z nejdůležitějších problémů. (Současný propad čisté migrace ale přesto znamená demografické a ekonomické problémy do budoucna.)

Pozitivní byla rovněž Starmerova politika opětovného sbližování s EU skrze obranu, vzdělávání a financování výzkumu. Ambice na větší reset vztahů s EU, které Starmerův kabinet plánoval na letošní léto, už bohužel zůstanou nenaplněné, pokud je nepřevezme premiérův nástupce. Brexit je jednou z hlavních brzd britské ekonomiky – konsenzus modelových odhadů je, že kvůli němu je dnes britská ekonomika zhruba o sedm procent menší, zejména kvůli slabým investicím. Také obchod je nižší o odhadovaných 10–15 procent, jak uvádí nová studie americké banky Goldman Sachs.

Bez politického citu nelze vládnout

Starmerovi nakonec zlomily vaz především politické přešlapy. Šlo hlavně o jmenování Petera Mandelsona jako velvyslance do USA i přesto, že bylo ve vládních kruzích známé jeho dlouholeté přátelství s odsouzeným sexuálním delikventem Jeffreym Epsteinem. Labourističtí poslanci začali také být skeptičtí k tomu, že premiér nedokáže zastavit raketový nárůst popularity strany Reform UK, která se nyní už dostala na první místo v průzkumech.

Politickou neobratnost Starmer prokázal i v ekonomické oblasti. Snažil se ve státním rozpočtu ušetřit tím, že se pokusil zrušit podporu na energie pro důchodce, zvýšit dědickou daň na zemědělskou půdu a změnit systém sociálních dávek, především u lidí s postižením. Všechny tyto návrhy ale skončily potupným obratem o 180 stupňů kvůli nevoli jeho vlastních poslanců i voličů.

Největší ekonomická chyba však patrně přišla hned v začátku mandátu, když v roce 2024 ministryně financí Rachel Reevesová zvýšila odvody sociálního pojistného (national insurance). Vzhledem k hlubokému schodku a rostoucímu státnímu zadlužení bylo zvýšení daní nevyhnutelné. Jenže labouristé ve volebním programu slíbili, že nebudou zvyšovat daně zaměstnancům, a tak sáhli aspoň ke zvýšení daní pro firmy. To nakonec mělo podobně negativní efekt – firmy propouštěly pracovníky kvůli vyšším nákladům a dopad byl zejména na pracovní pozice ve službách a u mladších generací.

Poučení pro nástupce

Hospodářská politika Starmerovy vlády si tak rozhodně nezaslouží vyznamenání, byť vzhledem k okolnostem nebyla realizovatelná a nebyla ani míněna špatně. 

Starmerův neúspěch proto odhaluje tři důležité lekce pro jeho pravděpodobného nástupce Andyho Burnhama.

Za prvé, reformy a investice, jež Británie potřebuje, trvají dlouho. Příští tři roky mají labouristé pohodlnou většinu, ale volby v roce 2029 kartami velmi pravděpodobně zamíchají, a možná dokonce rozklíží tradiční britský většinový volební systém, který obvykle produkuje jednobarevné vlády. Rychlé střídání premiérů – Burnham možná bude šestý za posledních sedm let – tomu rozhodně nepomáhá.

Za druhé, ekonomické úspěchy, byť malé, nic neznamenají, pokud je nedokážete vysvětlovat a obhájit před voliči. Za Starmerovy vlády sice rostly svižně reálné mzdy, nezaměstnanost klesala a začala se sbírat i produktivita práce, ale atmosféra v zemi by se dala popsat výrazem, jejž kdysi pro Česko použil Václav Havel – „blbá nálada“.  Starmerova veřejná podpora se tak ocitla nejníže v porovnání se všemi předchozími premiéry v tomto tisíciletí.

A za třetí, čas na radikální kroky je teď. Británii, podobně jako dalším velkým evropským ekonomikám, už nebude stačit politika opatrnosti a „řízeného úpadku“. Pokud v příštích volbách nemá zvítězit Nigel Farage, budou se muset labouristé předvést.

Tomáš Dvořák je ekonom z britské poradenské společnosti Oxford Economics. Specializuje se na tvorbu makroekonomických prognóz a modelů pro střední a východní Evropu a eurozónu. Ekonomii vystudoval na univerzitách v Londýně, Glasgow a Miláně. Spolupracuje také s Centrem veřejných financí na Univerzitě Karlově a spolkem 2. ekonomická transformace.