Starý kontinent svízelně hledá cestu k vlastní obranyschopnosti
Francouzský prezident Emmanuel Macron vyvolal v listopadu rozruch výzvou ke stvoření společné armády, jež by Evropu ochránila před Čínou, Ruskem i USA. Vzhledem k tomu, že nyní jsou evropští členové NATO fakticky závislí na pomoci od Spojených států, dočkal se kritiky z Washingtonu. Macronův výrok ale také ukázal, jak Evropa tápe v definici hrozeb, a že by zřejmě těžce hledala shodu pro případné nasazení unijní armády.
V oblasti obrany dlouhodobě laxní EU probouzejí k aktivitě stížnosti amerického prezidenta Donalda Trumpa na nedostatečné vojenské výdaje většiny evropských členů NATO a nejistota, kterou ohledně budoucího fungování aliance vytváří. „Nastal čas, aby tyto velmi bohaté země buď zaplatily Spojeným státům za svou úžasnou vojenskou ochranu, nebo se chránily samy,“ napsal nedávno na Twitteru.
Macron s potřebou navýšit armádní rozpočty souhlasí, podle něj by ale finance měly jít do evropských složek, které vyzbrojí evropské společnosti.
Myšlenku unijních ozbrojených sil podporuje i německá kancléřka Angela Merkelová. „Toto není armáda proti NATO, může být dobrým doplňkem k NATO,“ podotkla uplynulý měsíc. Připustila však, že obranná integrace na kontinentu naráží na mnohá úskalí včetně příliš velkého množství různých zbrojních systémů.
EU zároveň musí vyřešit, jak bude po odchodu Británie vypadat spolupráce s jedním z nejsilnějších evropských vojsk. Chaos panující kolem brexitu odsouvá plány na uzavření dohody v této oblasti. V rámci unie zatím neexistuje shoda o tom, co Londýnu umožnit, například v oblasti zbrojních zakázek.
Nelze však čekat, že debata o společném nepříteli bude jednodušší. Když v roce 2015 téma evropské armády oživil šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker, hovořil o ruské hrozbě. Nedávný incident u Krymu a množící se náznaky, že Kreml aktivně nahlodává jednotu unie, ukazují, že neztratila na aktuálnosti. Zároveň je ale zřejmé, že ne všichni představitelé unijních zemí vnímají Rusko jako riziko.
Společenství se ještě nějak dokáže dohodnout na protiruských sankcích. Odhodlání poslat do boje s druhou nejsilnější armádou světa vlastní vojáky by však jistě bylo daleko nižší a pověstnou červenou linii by každá země viděla jinde. Velkou roli v rozhodování by navíc hrály například energetické zájmy některých zemí, hlavně Německa. I kdyby se tedy ambiciózní plán podařilo uskutečnit, nabízí se otázka, zda by taková armáda skutečně plnila svou funkci.
