Globální sázka na zelený vodík stojí na vodě. Projekty pohřbívají vysoké náklady
Při hodnocení dosavadních světových snah o to, aby se vodík stal platným zdrojem při dekarbonizaci, nejčastěji zaznívá: velké ambice, malý pokrok. Zájem o vodík přetrvává, realizaci ale komplikují složité ekonomické podmínky a nejasná politická podpora. Inflace zasáhla tento průmysl v jeho citlivých začátcích, kdy potřebuje vysoké náklady. Letošní analýza společnosti PwC uvádí, že z celkově plánovaných globálních projektů s kapacitou 840 gigawattů jsou ve výstavbě nebo mají zajištěné financování jen necelá dvě procenta z nich. S problémy se potýká i Evropská unie včetně Německa.
Vodík je podle výkonné ředitelky České vodíkové technologické platformy (HYTEP) Veroniky Vohlídkové jednou z mála nízkoemisních variant pro celou řadu průmyslových procesů, které lze jen obtížně elektrifikovat. Předpokládá se například jeho využití pro dekarbonizaci výroby oceli nebo skla. Sloužit může do budoucna i jako jedna z forem uskladnění energie.
„Toto uplatnění ale očekáváme v Evropě nejdříve v příštím desetiletí. Jako platforma stále věříme, že je vodík relevantní i pro oblast nákladní a autobusové dopravy,“ podotýká Vohlídková. Očekává přitom, že výzkum a vývoj vodíkových technologií a navyšování výrobních kapacit přinesou v příštích letech jejich zlevnění. „Na druhou stranu dekarbonizovat veškerou lidskou činnost nebude zadarmo a to platí i o vodíku,“ poznamenala.
Auditoři nepovažují unijní vodíkové cíle za realistické
Brusel přijal vodíkovou strategii v roce 2020. V reakci na ruskou agresi na Ukrajině pak zvedl cíle pro výrobu a import prvku nad původní rámec. Chce, aby se do roku 2030 na území Evropské unie produkovalo deset milionů tun obnovitelného vodíku ročně a dalších deset milionů tun se dováželo. Komentátoři od počátku varovali, že plán byl vypracován narychlo a kolem záležitosti je řada nejasností včetně toho, jaká výroba vodíku bude vlastně považovaná za přijatelnou.
„HYTEP dlouhodobě upozorňuje na to, že jsou podmínky pro výrobu obnovitelného vodíku příliš striktní. Evropská komise přišla s pravidly, která jsou natolik složitá, že jim sama mnohdy nerozumí,“ je přesvědčena Vohlídková. Za největší potíž považuje výhradní podporu výroby vodíku elektrolýzou za použití obnovitelné elektřiny.
Při využití elektřiny z jádra podle ní není možné takto vyráběný vodík využít k plnění unijních cílů snižování emisí skleníkových plynů jak v dopravě, tak v průmyslu. Přitom je fakticky jeho emisní stopa stejná, nebo dokonce nižší než v případě použití obnovitelných zdrojů energie, podotýká představitelka platformy.
V létě plán Evropské komise zkritizoval i Evropský účetní dvůr a jeho cíle označil za nedosažitelné. „Na základě dostupných informací od členských států a průmyslu je nepravděpodobné, že by je EU do roku 2030 splnila,“ uvedl dvůr. Jeho zpráva konstatuje, že plány byly „řízeny spíše politikou, než aby byly založeny na robustních analýzách“. Auditoři poukázali i na to, že finanční podpora tohoto průmyslu je roztříštěná do několika programů, což komplikuje rozvoj odvětví.
„Pro vývojáře vodíkových projektů je obtížné určit, který program je pro jejich projekt nejvhodnější,“ uvádějí. Účetní dvůr proto doporučil komisi, aby své cíle upravila na základě pečlivého posouzení tržních pobídek, nedostatečného unijního financování a geopolitických důsledků místní výroby ve srovnání s dovozem. Vodíkové cíle by podle něj měly být ambiciózní, ale realistické.
Otazníky visí i nad poptávkou
Hlavní autor zprávy Stef Blok zdůraznil, že kvůli důležitosti vodíku k dekarbonizaci energeticky náročných odvětví, jako je výroba oceli a hnojiv, by měla sedmadvacítka postupovat skutečně seriózně. „Stovky tisíc lidí si v těchto odvětvích vydělávají na své živobytí a dobře řízená transformace je proto extrémně důležitá,“ řekl Financial Times. A pro web Euronews Blok uvedl, že Brusel by měl své plány přehodnotit nejenom kvůli tomu, že investoři mají málo času na rozšíření výrobní infrastruktury. Pro plánované množství vodíku podle něj v EU ani není využití. Domnívá se, že roku 2030 poptávka nedosáhne ani deseti milionů tun, natož dvojnásobku.
Evropská komise v reakci na kritiku uznala, že při rozšiřování výroby vodíku jsou problémy, za svými cíli si však stojí. V uplynulém roce přitom spotřeba obnovitelného vodíku v sedmadvacítce činila pouze 0,1 tuny a unijní kapacita elektrolyzérů podle asociace Hydrogen Europe činí pouhých 324 megawattů. EU tak za svými plány výrazně zaostává už nyní, jelikož Brusel počítal touto dobou už se šesti gigawatty elektrolyzérů.
A odborníci uvádějí, že ke splnění cílů do roku 2030 by bylo potřeba instalovat každý rok dvacet gigawattů. Na výrobu vytyčeného množství zeleného vodíku bude navíc společenství potřebovat obrovské množství obnovitelných zdrojů energie. PwC tvrdí, že by ji zajistilo kupříkladu 24 tisíc nových větrných turbín.
Česká vodíková strategie předpokládá, že ke splnění cílů EU bude nutné postavit přibližně 400 megawattů elektrolyzérů. V zemi se přitom teprve čeká na první větší projekt, který zahájí produkci obnovitelného vodíku. HYTEP vidí hned několik adeptů, například společnost Orlen, která je již ve velmi pokročilé fázi realizace.
Řada projektů stále vyčkává na první podpůrná schémata, první by mělo být hotové ke konci roku v rámci programu GREENGAS, na nějž jdou prostředky z Modernizačního fondu. „Ačkoliv podmínky nebudou vypadat tak, jak jsme si je představovali, a už vůbec nebudou srovnatelné například s Dánskem, Nizozemskem či s Německem, vnímáme to pozitivně,“ uvádí vodíková platforma.
Němci řeší problém s vejcem a slepicí
Německo by se sice mělo stát výkladní skříní unijního vodíkového průmyslu, ale ani v tomto státě nejde jeho rozvoj hladce. Do konce dekády má Berlín v plánu mít produkční kapacitu deset gigawattů, v současnosti je však v provozu sotva setina. A nad dalším rozvojem visí otazník. Z oznámených 88 projektů závodů na elektrolýzu jich do léta podle týdeníku Der Spiegel mělo konečné investiční rozhodnutí jen šestnáct. Komentátoři tak podotýkají, že vodíková euforie v zemi poněkud povadla.
„Kapitálově náročný trh s vodíkem je stále v zárodku a v poslední době se musel potýkat s vysokými úrokovými sazbami a inflací u materiálů,“ vysvětluje Dirk Niemeier ze společnosti Strategy & Germany a spoluautor studie PwC. „Největší bariérou je nedostatek velkoobjemových kupních smluv, který brání financování a tím i dokončení výrobních projektů. Předpokladem takových kupních smluv je zase financování, které podobně jako u elektřiny z obnovitelných zdrojů kompenzuje počáteční náklady ve srovnání s fosilními alternativami,“ vysvětlil. Stejně tak je podle něj k rozvoji vodíkového průmyslu potřebná i infrastruktura pro skladování a přepravu, jenomže ochota k jejímu budování je při malém vyrobeném množství nízká.
„Musíme vyřešit tento zatracený problém se slepicí a vejcem,“ postěžoval si v červnu i ministr hospodářství Robert Habeck v narážce na skutečnost, že nikdo nekupuje zdroj energie, který ještě nikdo nevyrobil ani nepřepravil, a naopak. Jedním z příkladů dosavadního neúspěchu je projekt jednoho z největších elektrolyzérů v Lingenu nedaleko nizozemských hranic, ve městě s dobrým napojením na sítě a přístupem k elektrické energii z větru. Více než pět let po započetí plánování však stále není jasné, zda bude postaven.
Některé další projekty už ztroskotaly zcela, například v Heide ve Šlesvicku-Holštýnsku se měl vyrábět vodík z větrných přebytků, ale i to bylo příliš drahé. Die Tageszeitung na počátku roku uvedl, že v troskách a s částečně už utracenými prostředky je i záměr výroby zeleného vodíku v čistírně odpadních vod v Hannoveru, který měl být vysoce efektivní a sloužit jako příklad pro další města. Jenže náklady na projekt dramaticky stouply.
Společnost ING ve své analýze konstatovala, že loňský rok byl pro vodík zklamáním, jelikož se v EU nepodařilo snížit náklady na výrobu zeleného vodíku. Ty podle ní činí zhruba 5,5 eura na kilogram. Před pár lety se přitom předpokládalo, že se je podaří dostat pod tři eura. Společnost Boston Consulting Group je však skeptická k tomu, že je tento cíl na dohled.
„Skutečné projekty, které jsou v současné době ve vývoji, naznačují pro střední Evropu odhadované náklady na výrobu zeleného vodíku v roce 2030 v rozmezí pět až osm eur za kilogram. Ani na spodní hranici těchto nákladů není zelený vodík pro většinu potenciálních spotřebitelů konkurenceschopný vůči jiných dekarbonizačním technologiím,“ konstatovala studie.
Africké sny mohou narazit na dopravní náklady
V unijním prostředí ukazují určitou životaschopnost plány, které mohou využívat levnější obnovitelnou energii, tedy například ve Španělsku ze slunce a v Norsku z vody. Problémy s náklady přitom dopadají i na plány dovozu zeleného vodíku z dalekých končin, kde jsou podmínky pro obnovitelné zdroje ideální, například z Namibie. Tato jihoafrická země má velké vodíkové ambice, ale nyní se objevují varování, že by ji mohli převálcovat konkurenti ze severu, především z Maroka a Egypta.
Nahrává jim geografická blízkost k Evropě. „Doprava zeleného vodíku na dlouhé vzdálenosti je jednou z hlavních výzev z hlediska nákladové efektivity při rozšiřování infrastruktury,“ píše se v nedávné zprávě německé chemického sdružení Dechema. Předpokládá přitom, že transport na dlouhé vzdálenosti by začínal s náklady nad dvěma dolary za kilogram, které je nutné připočítat k těm výrobním.
Bloomberg ve své analýze uvádí, že v roce 2030 budou s 37procentním podílem největším globálním výrobcem čistého vodíku Spojené státy, kde je jeho produkce levnější. Zákon o snižování inflace (IRA) přinesl daňovou úlevu až tři dolary na kilogram, pokud je výrobní proces nízkoemisní. Evropská unie by měla být na druhém místě, ale čeká se na to, jak se vyvine produkce vodíku v Číně. Někteří experti se domnívají, že asijská velmoc bude i na tomto poli soupeřit se Západem a vodíkový průmysl se tam stane dalším státem silně dotovaným sektorem.
Panují obavy, aby Peking nepřeválcoval evropské výrobce elektrolyzérů. „To, co se stalo s fotovoltaikou, se nesmí opakovat s elektrolyzéry,“ varoval podle serveru Euractiv německý europoslanec a odborník na vodík Jens Geier. A podobně vnímá situaci i Vohlídková.
„Ačkoliv jsou dnes celosvětové produkční kapacity elektrolyzérů stále alespoň ze čtvrtiny umístěny na unijním území, Čína už svou produkci skrz masivní státní subvence a velmi kvalitně zbudované dodavatelské řetězce navyšuje,“ poznamenala. Čínské produkty jsou podle ní k mání za třetinu ceny oproti těm evropským, ale zatím zaostává jejich kvalita. „To se ale může rychle změnit, stačí se podívat na příběh čínského automobilového průmyslu,“ dodává ředitelka vodíkové platformy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
