Čeští miliardáři už Západ nedohánějí. Křetínský, Strnad i Komárek ho čím dál častěji kupují
- Ještě na začátku milénia se v Praze slavilo, když do země přišla západní automobilka, banka nebo obchodní řetězec.
- Dnes se role obracejí. Významných českých akvizic v západní Evropě přibývá.
- Češi kupují velké obchodní řetězce, klíčové výrobce munice a třeba i vodní elektrárny.
Když český investor koupí dům v Chorvatsku, je to takřka neviditelný příspěvek do statistik realitního trhu. Když však česká skupina převezme britskou loterii, italskou muničku či francouzskou maloobchodní síť, začíná se měnit ekonomická mapa. A právě to se nyní odehrává: země, která byla po roce 1989 především cílem zahraničního kapitálu, se čím dál zřetelněji stává jeho vývozcem.
„V rámci poslední dekády vidíme významné, až čtyřnásobné posílení českého kapitálu v zahraničí,“ říká šéf Patria Corporate Finance Marek Rehberger a upřesňuje trend daty: „V roce 2016 přímé zahraniční investice z Česka dosahovaly zhruba 2,2 miliardy dolarů ročně, o pět let později to bylo asi 7,7 miliardy dolarů a v roce 2024 už přes 8,5 miliardy dolarů.“
Změny na trhu potvrzuje Igor Mesenský z KPMG: „Dříve jsme posílali teasery do zahraničí, když se prodávaly české firmy. Dnes nám spíš naši kolegové ze zahraničí posílají teasery tamějších firem, abychom je ukázali Czechoslovak Group, PPF nebo KKCG.“ Podle něho je trend patrný v posledních třech až čtyřech letech, v posledních dvou však akceleroval. „I díky obrannému průmyslu,“ dodává Mesenský.
Kapitál se otočil proti proudu
Podle databáze Dealogic investice plynoucí ze střední a východní Evropy do té západní v roce 2025 poprvé převýšily kapitál přicházející z opačného směru. Hlavními exportéry jsou podle partnera White & Case Tomáše Jíně české a polské firmy. „Po přepočtu na velikost ekonomiky je český podíl na odchozích přímých investicích dokonce pětkrát vyšší než polský,“ vypočítává akviziční právník. Podobný obrat je vidět i na domácím trhu fúzí a akvizic. Podle Mesenského z KPMG stojí zdejší kapitál přibližně za 80 procenty nákupů českých firem. Ve střední Evropě jde o mimořádné číslo.
Česko je tak v regionu unikátem. Jeho ekonomičtí aktéři si brání domácí hřiště, protože však na něm začíná být těsno, rozhlížejí se i za hranicemi. S Maďarskem se podle ekonomů srovnávat nemůžeme, šestnáct let vlády Viktora Orbána mělo za následek vznik úplně nové skupiny oligarchů, kteří se primárně soustředili právě na maďarský trh. Doma se ale drží i polský kapitál. „Právě velikost tamějšího trhu a dlouhodobě silný hospodářský růst celé země přinášejí tolik domácích investičních příležitostí, že polské podniky nemají potřebu koukat jinam,“ popisuje paradox vedoucí partner týmu poradenství při fúzích a akvizicích v EY-Parthenon Štěpán Flieger.
Proč právě Češi a proč zrovna teď
Sebevědomá jízda českých miliardářů západní Evropou se nezrodila přes noc a není ani dílem náhody. Expanze je spíš výsledkem souhry několika okolností. Základ tvoří přirozené dospívání tuzemského byznysu: majitelé největších impérií měli 30 let na akumulaci kapitálu, budování vztahů s bankami a výchovu manažerů, kteří dokážou řídit podnik v několika zemích a jazycích.
Druhou okolností je vlastnická struktura. Velké české skupiny bývají stále ovládány jedním podnikatelem nebo rodinou, a nemusejí proto každé čtvrtletí přesvědčovat tisíce akcionářů, že zvolená strategie přinese okamžitý efekt. „Výhoda českých společností je v tom, že jsou z velké míry vlastněné soukromě,“ shrnuje lapidárně partner White & Case Jíně. Díky tomu mohou podle něj udržovat dlouhý investiční horizont a konzistentní strategii. Akvizice tak nebývají osamocenými nákupy, stávají se dalším dílkem dlouhodobě skládané mozaiky.
Třetím faktorem je uzavření někdejší východní cesty. PPF, ČEZ a další hráči dříve hledali vyšší výnosy v Rusku, Číně nebo v jihovýchodní Evropě. Geopolitika po roce 2022 část těchto možností dramaticky omezila. Kapitál se proto stočil do Německa, Rakouska, Británie, Francie, Itálie a čím dál častěji také do Spojených států. Nejde jen o bezpečnější adresy. Západní trhy nabízejí větší kupní sílu, stabilnější hluboké kapitálové trhy, mezinárodní licence a společnosti, které lze použít jako základnu pro další globální expanzi.
Expanze směrem na Západ má ale i své stinné důvody. České skupiny v zahraničí sílí také proto, že domácí trh není dostatečně velký a nepřináší tolik investičních příležitostí. A zároveň některé západní podniky zeslábly. Drahé energie, komplikované rozhodování, regulatorní tlak, dekarbonizace či změny strategie přiměly řadu tamních koncernů prodávat aktiva, která už nepovažují za klíčová.
Pro českého investora může být „nechtěná“ elektrárna, ocelárna, obchodní síť nebo průmyslová značka naopak základem dalšího růstu. Úspěch českého kapitálu tedy není jen příběhem české dravosti. Je rovněž zprávou o problémech starého západoevropského průmyslového modelu.
Myslí si to i analytik J&T Banky Pavel Ryska. „První velká vlna českých akvizic v zahraničí nastala v letech po takzvané dluhové krizi eurozóny, kdy se na západ, a zejména na jih od nás výrazně zpřísnilo úvěrování, řada bank na jihu Evropy se dostala do potíží a tyto faktory spolu s hospodářskou stagnací výrazně zlevnily některé velké zahraniční společnosti. Naopak v České republice byl ve stejnou dobu zcela zdravý a vysoce kapitalizovaný bankovní sektor, který umožňoval velkým skupinám zahájit expanzi,“ popisuje kořeny českého zahraničního úspěchu Ryska.
„Dobrým příkladem jsou velké české a česko-slovenské finanční skupiny Penta a J&T, jež dokázaly získat tak velké množství investičního ‚střelného prachu‘, že by v Česku brzy neměly co kupovat,“ uvádí Štěpán Flieger z EY, dodává ale, že přebytek likvidity bylo možné vysledovat i mezi menšími investory.
Nejen Křetínský a Strnad
Mezi nejviditelnější české byznysmeny v zahraničí dnes patří především dva muži. Prvním je už dávno multioborový Daniel Křetínský, kterého týdeník The Economist nedávno označil za korporátního nájezdníka s potenciálem dobývat evropské firmy a zároveň rozhýbat stojatou evropskou ekonomiku. Magazín Fortune navíc zařadil jeho EP Group mezi 500 největších společností světa, a to jako vůbec první českou firmu.
A Křetínský dál posiluje. V energetice získal podíl v ropném gigantu TotalEnergies, v logistice ovládl vlastníka britské pošty Royal Mail a mezinárodní balíkové sítě GLS, výrazné pozice drží také v obchodě, konkrétně ve francouzských maloobchodních skupinách Casino a Fnac Darty nebo v německém velkoobchodu Metro, který v Česku působí pod značkou Makro.
Druhým evropským dobyvatelem je burzovní debutant a zbrojař v jedné osobě Michal Strnad. Jeden z nejmladších českých miliardářů si vstupem své skupiny na amsterdamskou burzu připsal hned několik prvenství a rekordů. I jeho záběr je široký, spíše však geograficky než oborově. Na rozdíl od Křetínského Strnad veškeré akvizice podřizuje jedinému cíli: vybudovat velkého integrovaného výrobce munice a zbrojních systémů.
Jeho největším akvizičním zářezem bylo převzetí amerického výrobce malorážové munice The Kinetic Group zhruba za 46 miliard korun. Šlo o historicky rekordní českou akvizici ve Spojených státech a zároveň o potvrzení, že Strnad to s obratem na Západ myslí vážně. V západní Evropě dnes vlastní průmyslové podniky například ve Španělsku, Německu či v Rakousku. Jeho nejvýraznějším západoevropským aktivem je však nejspíš italský výrobce malorážového střeliva Fiocchi, který provozuje závody mimo jiné ve Velké Británii.
Tito dva čeští dravci ovšem nejsou jediní, kdo na západních trzích vyhlížejí vhodnou kořist. Zdatně jim sekunduje například Karel Komárek, držitel licence na provozování britské Národní loterie, který nedávno dokončil burzovní zalistování svého loterijního byznysu. Přidává se také Pavel Tykač, jenž vedle energetiky nově zamířil do ocelářství a ropného průmyslu. Méně nápadným, ale neméně zajímavým příkladem je investor Jaromír Tesař, který prostřednictvím svého vodohospodářského impéria Energo-Pro provozuje deset vodních elektráren ve Španělsku. Česká cesta na Západ tak není výsadou jen několika málo nejbohatších podnikatelů, je součástí mnohem širšího trendu, jenž postupně mění směr, kam tuzemský kapitál proudí.
Kde je tráva zelenější
Zrychlující expanze je bezpochyby potvrzením dospělosti českého byznysu. Úspěšné zahraniční podniky mohou přinášet dividendy, znalosti, nové kontakty a větší odolnost vůči výkyvům malé domácí ekonomiky. Bylo by ale chybou zaměnit soukromý investiční úspěch několika skupin za automatický úspěch celé země. V české ekonomice je nemálo oblastí, které se bez kapitálu neobejdou: energetika, dopravní infrastruktura, bydlení, modernizace průmyslu, výzkum i startupy. Část velkých investorů se jim věnuje, jejich výnosový potenciál však většinou nemůže soutěžit s příležitostmi, jež zdejší miliardáři vidí za plotem.
To, že je tráva u sousedů zelenější, přitom často není jen pocit. Povolování v Česku trvá dlouho, zdejší kapitálový trh je mělký a některé projekty jsou politicky i regulatorně obtížně předvídatelné. Je tedy pochopitelné, že peníze hledají jednodušší nebo výnosnější cestu. Pro Česko je to ale varování: pokud domácí prostředí nedokáže nabídnout dostatečně atraktivní příležitosti, nejúspěšnější kapitál bude stále častěji pracovat jinde. Nejde o to přesvědčovat miliardáře, aby doma investovali z vlastenectví. Kapitál není charita a nižší výnos jen málokdy vyváží dobrý pocit z české adresy. Úkolem státu je vytvořit podmínky, v nichž bude možné rychleji stavět, inovovat a financovat rizikovější firmy.
Právě zde se ukazuje zásadní rozdíl mezi největšími skupinami a zbytkem domácí ekonomiky. Špičky českého byznysu si dokážou obstarat kapitál v Londýně, Amsterdamu nebo třeba i v New Yorku. Firmy o několik pater níž už takovou možnost obvykle nemají. Tuzemským startupům a menším společnostem pořád chybí přístup k likviditě, kterou americkým firmám nabízí tamní kapitálový trh.
Z expanze těch velkých může částečně těžit aspoň česká investorská veřejnost. „Pro kvalifikované a někdy i drobné investory velké skupiny mnohdy nabízejí možnosti, jak se zapojit do jejich financování,“ upozorňuje Flieger. „Tím se mohou aspoň zprostředkovaně podílet nejen na jejich možném úspěchu, ale i riziku na zahraničních trzích.“
