Cirkulární ekonomika ve stavebnictví je možná, ale sama se neprosadí, říká Pascal Eveillard ze Saint-Gobain

Cirkulární ekonomika ve stavebnictví je stále spíše výzvou než realitou. Přesto už existují technologie a systémy, které umožňují recyklovat materiály téměř stoprocentně. V rozhovoru pro E15 Pascal Eveillard, ředitel skupiny pro rozvoj udržitelného podnikání a zástupce viceprezidenta pro udržitelný rozvoj ve společnosti Saint-Gobain, vysvětluje, proč jde především o ekosystém, spolupráci firem a podporu regulací.

Podle Zprávy o mezerách v cirkulární ekonomice (Circularity Gap Report) globální organizace Circle Economy je lidstvo cirkulární jen z 6,9 procenta a tento podíl dokonce klesá. Jak hodnotíte situaci ve stavebnictví?

Jsme stále na začátku, přestože technicky existuje řada možností. Například u nás ve společnosti Saint-Gobain je možné recyklovat prakticky všechny výrobky a materiály a některé, jako třeba ploché sklo nebo sádrokartonové desky, dokážeme vyrábět se 100% podílem recyklovaného obsahu.

Když tedy problém není v technologii, tak kde?

Hlavními překážkami jsou dva faktory. Prvním je nedostatek recyklovaného materiálu, jednoduše se nerecykluje dostatek odpadu, abychom měli dost vstupní suroviny pro výrobu. Druhým problémem je nedostatečný ekosystém: chybí systémy pro sběr materiálů na stavbách, jejich transport, přípravu a návrat zpět do výrobního procesu.

Takové systémy přece už existují?

Ano, ale zatím jen v některých zemích a pro vybrané typy výrobků. Nejvíce pokročilé je to u sádrokartonových desek. V řadě zemí už existují recyklační služby, kdy se sádrokarton sbírá na stavbách nebo demoličních místech, připravuje se pro další použití a následně vrací zpět do výroby.

Vše ale zatím funguje jen na dobrovolné bázi, pokud vím. Existuje nějaká celoevropská iniciativa, která by to sjednocovala?

Ne, žádná celoevropská iniciativa neexistuje. Většinou to skutečně funguje na dobrovolné bázi, s výjimkou některých zemí, například Francie, kde se oblast reguluje. Velkou roli hrají také stavební certifikace, protože pro jejich získání je nutné splnit i některé recyklační požadavky. V současnosti je to však především na iniciativě výrobců, jako jsme my, aby tyto ekosystémy rozvíjeli.

Je hlavní překážkou cena? Není recyklovaný materiál dražší než nový?

Ne vždy. Třeba ale ve Španělsku jsou ložiska sádrovce, což je základní surovina pro výrobu sádrokartonu, levná, takže recyklovaný materiál je tam dražší. Přesto tam recyklace funguje, protože existuje poptávka. Zejména u rozsáhlých projektů, velkých stavebních firem a architektů, kteří pracují na certifikovaných budovách a vnímají hodnotu recyklace odpadu. Zároveň je to pro nás způsob, jak budovat silnější vztahy se zákazníky.

U jakých materiálů je už tedy recyklace ekonomicky výhodná?

Například u plochého skla. Nejen že nahrazuje drahé suroviny, jako je soda nebo písek, ale významně také šetří energii při výrobě. Recyklát je tedy ekologicky i ekonomicky výhodný.

Jedna firma však k rozšíření cirkularity v celém odvětví nestačí.

To je pravda. Ale velká firma musí ukazovat směr a být mezi prvními. Když s tím začneme my, často to motivuje konkurenci. Tam, kde jsme zavedli recyklaci, se postupně přidávají i další hráči.

Stačí iniciativa firem, nebo je potřeba i něco dalšího?

Nestačí. I když se zapojí více hráčů, stále to nepokryje 100 %. V určité fázi je potřeba zavést regulace, které posunou systém z dobrovolné roviny do systematičtějšího fungování. Vždy potřebujete „průkopníky“, kteří ukážou, že to funguje, a poté vhodné politiky a legislativu.

Jak ale zapojit menší firmy, které si nemohou dovolit vlastní recyklační systémy?

Záleží na typu výrobků. U sádrokartonu nebo skla dominují velcí výrobci, ale u menších a středních podniků je třeba vytvořit kolektivní systém. Tedy rozšířenou odpovědnost výrobce (EPR), kde se firmy společně podílejí, spolufinancují a sdílejí infrastrukturu. Díky tomu pak mohou i menší hráči fungovat v rámci cirkulárního systému.

Ale co beton a cihly? Lze je vůbec plně recyklovat?

Existují limity, některé odpady nelze recyklovat, například pokud jsou kontaminované. A existují i technická omezení. Důležité je však dívat se na širší koncept než jen na recyklace, například znovupoužití nebo změnu účelu využití. Třeba sanitární vybavení nebo dveře lze znovu použít v jiných budovách.

Pascal Eveillard,  ředitel skupiny pro rozvoj udržitelného podnikání ve Saint-Gobain | Zdroj: Česká rada pro šetrné budovy

Co dnes v systému tedy nejvíce chybí?

Kvalitní informace o materiálech v budovách, v projektu často ani přesně nevíme, jaké materiály a produkty jsou součástí stavby. Ale i tady existují řešení. Ve Francii je povinné provést před demolicí diagnostiku budovy. Vznikne tak detailní seznam všech materiálů a prvků, aby bylo možné rozhodnout, co se bude recyklovat, znovu používat nebo jinak zpracovávat.

Bude tento přístup povinný i jinde v Evropě?

Evropská unie plánuje nový legislativní rámec v oblasti cirkulární ekonomiky, který by mohl tyto před-demoliční audity zavést jako povinné ve všech zemích. Důležité je plánovat řízenou demontáž a předem najít využití nebo zákazníky pro materiály.

Funguje to už i jinde než ve Francii?

Ano, například v Nizozemsku, Německu nebo Velké Británii, většinou zatím na dobrovolné bázi.

A jak je na tom Česká republika?

Zatím v počáteční fázi, ale do budoucna je to nezbytný krok.

Jak daleko jsme v EU od praktické cirkularity ve stavebnictví?

Stále jsme na začátku. Existují výjimečné projekty s až 90% využitím materiálů, ale jsou ojedinělé. Ale jsou důležité, protože ukazují, co je možné. Odhaduji ale, že kolem roku 2050 bychom mohli dosáhnout plné cirkularity, potřebujeme ale k tomu především kvalitní data o budovách, nové technologie pro recyklaci a také větší podíl materiálů, které jsou už ze své podstaty navržené jako recyklovatelné.

Zbývá necelých 25, je to reálné?

Jsem si téměř jistý, že v Evropě ano. Vzniká hodně stavebního odpadu, přírodní zdroje jsou vzácnější a tlak na nezávislost Evropy roste. Očekávám, že bude přibývat politik a regulací, které trh posunou směrem k větší cirkularitě.

Regulace je tedy nutná?

Ano. Vedle velkých hráčů existuje mnoho malých a středních firem. Aby se změna rozšířila napříč odvětvím, nestačí iniciativa lídrů, regulace je klíčová.

Bez ní tedy žádná změna nestane?

Regulace je klíčová pro škálování. Ale nemůže přijít jako první krok. Nejprve je potřeba ukázat, že řešení fungují, vytvořit příklady, ověřit jejich proveditelnost. Teprve poté má smysl zavádět politiky, které to rozšíří do celého trhu. Tento dvoufázový přístup je zásadní.

Nemůže regulace ohrozit menší firmy?

Ne nutně. Smyslem politik není jen ukládat povinnosti, ale i usnadnit jejich plnění. Velké firmy často jednají nad rámec regulace. Třeba kvůli reputaci, vztahům se zákazníky nebo strategii. U malých a středních podniků je situace složitější, protože mají omezené zdroje. Proto potřebují jistotu, že pravidla platí pro všechny stejně, a právě to zajišťuje legislativa. Pokud by žádná pravidla neexistovala, proč by firma investovala do udržitelnějších řešení, když její konkurent nemusí? A stejně tak platí, že pokud vytvoříme ekosystémy, tak ty umožní zapojení menších firem formou sdílením zdrojů, recyklačních zařízení a logistiky.

Dnes je ale většina informací o recyklaci dobrovolná. Chystá se změna?

Ano. Dnes je to tak, že evropské nařízení pro stavební výrobky stanovuje, jaké informace musí výrobci poskytovat pro označení CE. Nedávno se ale revidovalo a postupně požadavky na podíl recyklovaného materiálu u jednotlivých skupin výrobků zpřísňuje. Očekává se zároveň, že informace o podílu recyklovaného materiálu se stane povinnou součástí.

Bude povinné dosáhnout určitého podílu recyklovaných materiálů?

Ne, povinnost se týká jen zveřejnění informací, nikoli dosažení konkrétního procenta.

Má tedy samotná transparentnost nějaký dopad?

Ano, zásadní. Veřejná data umožňují zákazníkům i investorům porovnávat produkty a firmy, což vytváří konkurenční tlak na vyšší podíl recyklovaných materiálů a celkově lepší výsledky v oblasti udržitelnosti. Skvělým příkladem je uhlíková stopa. Dnes se uvádí v EPD deklaracích, a jakmile jsou tato data k dispozici, zákazníci produkty porovnávají a pokud má výrobek vyšší uhlíkovou stopu než konkurence, mohou se rozhodnout jinak.

Od kdy se bude muset povinně uvádět recyklovaný obsah?

Regulace se bude zavádět postupně podle jednotlivých skupin výrobků. Začátek se očekává kolem let 2028–2029, například u izolací a skla. Následně se bude rozšiřovat přibližně v průběhu deseti let na další produktové kategorie.

Znamená to, že do té doby se nic nezmění?

Ne nutně. Pokud bude existovat dostatečná poptávka od zákazníků, výrobci začnou tyto informace poskytovat dobrovolně ještě před tím, než to bude povinné.

A existuje už? Ptají se?

Záleží na typu zákazníka. Někteří se stále rozhodují primárně podle ceny, ale existují i sofistikovanější, kteří sledují více kritérií, včetně udržitelnosti. Dá se říci, že v zemích, kde už existuje infrastruktura a rozvinutá nabídka, existuje i poptávka. Například ve Skandinávii, Nizozemsku, Francii nebo ve Velké Británii, zejména v oblasti Londýna. Tam zákazníci aktivně vyhledávají produkty s nízkou uhlíkovou stopou a vysokým podílem recyklovaných materiálů.

Proč zrovna tam?

Platí tady jedna věc: velmi důležitou roli hraje veřejný sektor. Pokud vlády nebo města nastaví ve veřejných zakázkách požadavky na udržitelnost, například minimální podíl recyklovaných materiálů nebo recyklovatelnost, má to výrazný dopad na celý trh. Například v Itálii na to už regulace existuje a podíl se postupně zvyšuje. Velkou roli hrají i starostové, kteří chtějí rozvíjet udržitelnější města.

Takže jejich vliv roste.

Ano, v posledních letech velmi výrazně. Vedle měst ale existují i tzv. „průkopníci“, tedy firmy, které se rozhodly jít v udržitelnosti napřed a berou ji jako strategickou výhodu. Aktivně rozvíjejí udržitelná řešení a posouvají tím celý trh. Patří sem například švédská Skanska, francouzský AREP nebo stavební koncern Vinci, dánská inženýrská a poradenská firma Ramboll či architektonická kancelář Perkins & Will v USA.

A jaká je situace v Česku?

Společnost Saint-Gobain v České republice už recyklaci realizuje, například u sádrokartonu, polystyrenu a minerální vaty. Probíhá nejen z vlastních zdrojů, ale i z materiálů od externích dodavatelů, třeba ze sendvičových panelů od jiných výrobců. Tyto produkty, vyrobené v závodě v Častolovicích, se pak distribuují po celé Evropě.

Existuje tady na domácím trhu také poptávka po těchto produktech?

Ano, jejím hlavním motorem jsou certifikované budovy, například projekty usilující o certifikace LEED nebo BREEAM. Tyto standardy vytvářejí tlak na využívání udržitelnějších materiálů. Zatím jde o menší část trhu, ale je to důležitý krok správným směrem.

Co také zaznívá často mezi odborníky je skutečnost, že je nutné posunout stavebnictví k systémovým řešením. Jak se to reálně daří?

To je velmi důležité. Pokud chceme umožnit budoucí demontáž a opětovné využití materiálů, musíme už při návrhu budovy přemýšlet o tom, jak ji bude možné jednou rozebrat. U nových budov je proto klíčové myslet na celý životní cyklus, nejen jak je postavíme dnes, ale i jak je budeme renovovat a jak mohou změnit účel, například z kanceláří na byty. A také co se stane při jejich budoucí demontáži. Jednotlivé produkty samy o sobě totiž nezajistí požadovanou výkonnost – ať už jde o cirkularitu, tepelnou izolaci nebo akustiku. Teprve jako součást systému mohou plně fungovat a přinést požadované výsledky.

Není ale udržitelné stavebnictví jako celek stále dražší, například v České republice?

Ne vždy. Pokud vezmete hotový návrh budovy a snažíte se ho dodatečně „udržitelně upravit“, pak to skutečně bývá dražší. Pokud ale myslíte na udržitelnost už od začátku návrhu a nastavíte správné specifikace, výsledná stavba nemusí být nutně dražší. Má to ale několik podmínek, už ve fázi návrhu je potřeba dělat kompromisy, někde náklady snížit, aby bylo možné investovat více do jiných oblastí.

Jinak řečeno, při posuzování ceny je potřebné zahrnout celý životní cyklus, nejen náklady výstavby.

Ano, protože i když může být počáteční investice vyšší, v průběhu provozu nebo na konci životnosti budovy se často dosáhne významných úspor. V mnoha případech se ukázalo, že udržitelné stavby jsou v celkovém součtu ekonomicky výhodnější. Dokládají to i průzkumy.

Můžete přiblížit konkrétní čísla?

V rámci iniciativy Saint-Gobain Observatory for Sustainable Construction provádíme každoročně rozsáhlý průzkum (Sustainable Construction Barometer - pozn. redakce), který zahrnuje 38 zemí na všech kontinentech. Oslovujeme čtyři hlavní skupiny. Jednak profesionály, tedy architekty, inženýry a dodavatele, ale i místní samosprávy, studenty architektury a nevládní organizace. Nově od loňského roku také reprezentativní vzorek běžných občanů. Více než tisíc respondentů v každé zemi zkoumá například, jak lidé vnímají udržitelnou výstavbu, zda by jí chtěli více, jaké vidí překážky a co by pomohlo její rozvoj urychlit.

Co ukazuje ten poslední, loňský, průzkum?

Především velmi vysoký zájem o udržitelnou výstavbu. Ve všech sledovaných zemích přes 70 % respondentů uvádí, že by si přáli více udržitelných staveb. To je velmi pozitivní zjištění a ukazuje velký potenciál do budoucna.

Jak si vysvětlujete, že je zájem tak vysoký, i když realita tomu zatím neodpovídá?

Ukazuje to, že je potřeba dále zvyšovat povědomí, vzdělávat odborníky a zároveň řešit ekonomické obavy. Lidé často předpokládají, že udržitelné stavby jsou vždy dražší, což nemusí být pravda, jak jsem už vysvětlil.

Mění se tento trend v čase?

Zájem zůstává stabilně vysoký. Za tři roky, co průzkum provádíme jsme nezaznamenali pokles. Naopak, v posledních dvou letech výrazně roste důraz na adaptabilitu budov, tedy schopnost přizpůsobit se změnám, například změně využití.