Na západ od nás si firmy čím dál víc chodí pro úvěry do fondů a pojišťoven, říkají advokáti

Jak vlastně vznikl segment private credit? 

Tomáš Kubala: Přirozeně, když dlužníci, kteří nesplňovali podmínky bank z hlediska kreditního rizika, hledali alternativní zdroje financování. Našli je například u různých fondů, které byly ochotny akceptovat vyšší riziko, samozřejmě za vyšší cenu. Tento fenomén zesílil hlavně po finanční krizi, kdy banky čelily stále přísnější regulaci. 

V poslední době vidím jako příčinu růstu i skutečnost, že se ve světě objevilo velké množství soukromého volného kapitálu, který hledal své využití. Vznikly tak fondy, které na rozdíl od klasických investic půjčují peníze. Private credit se tak, zejména na západních trzích, vyvinul v téměř plnohodnotný alternativní zdroj financování. 

Dominik Vojta: Poprvé se tato forma dluhového financování malých a středních podniků začala objevovat v 80. letech 20. století v USA. Na vzestupu je několik dekád, s prvním výrazným posílením po finanční krizi v roce 2008 a jako fenomén nedávné doby v postcovidovém světě. Protože až do roku 2022 byla cena peněz téměř nulová, sazby na mezibankovním trhu se pohybovaly nízko a v některých případech byly dokonce záporné, investovat prostředky formou úvěrů proto nedávalo v porovnání s ostatními investičními příležitostmi ekonomický smysl. 

Aktuálně je ale situace jiná a může se vyplatit peníze namísto nákupu aktiv zkrátka jen půjčit a inkasovat pevně stanovený výnos ve formě úroku. Současné prostředí je tak atraktivní jak pro investory, tak pro společnosti hledající financování. 

Říkáte „zkrátka jen půjčit“, ale půjčovat znamená pracovat s rizikem. 

Tomáš Kubala: Samozřejmě, že každý věřitel s rizikem musí pracovat. Private credit fondy a banky na něj pohlížejí do značné míry stejně. Zajímají se, v jakém odvětví dlužník podniká, jak vypadá konkrétní trh, na kterém figuruje, jaké jsou prognózy do budoucna a tak dále. Primární zájem samozřejmě tkví v tom, zda bude daný dlužník schopen dostát svým závazkům. Rozdíl pak nastává, když jde o vyšší riziko, které banky nechtějí nebo kvůli regulaci nemohou akceptovat a jsou nuceny od takových transakcí ustoupit. Fond vyšší míru rizika ochotně akceptuje, neboť pracuje s dlouhodobějšími prostředky kvalifikovaných investorů, kteří s tím v naději vyšších výnosů počítají. Otevírá to prostor pro realizaci transakcí, které by jinak nebyly možné. 

Jsou ale fondy schopné diverzifikovat, pokud nesedí na tak obrovských počtech případů jako velké finanční domy? 

Dominik Vojta: Ony diverzifikují, ale přirozeně v rámci produktu jako takového. Půjčování peněz často představuje jen doplněk k jejich primární činnosti. Týká se to i největších hráčů na poli private credit, jimiž jsou dnes jednoznačně pojišťovny. Když se podíváte třeba do Německa, tak pojišťovny, penzijní fondy a podobné konzervativní instituce primárně investují do nemovitostí, protože je vidí jako nejstabilnější třídu aktiv. Půjčování peněz je doplňkový byznys. Diverzifikace jde napříč všemi jejich investicemi. Z pohledu klienta je klíčové, že financování bývá součástí širší investiční strategie poskytovatele, což zvyšuje stabilitu a kontinuitu vztahu. 

Tomáš Kubala: Když mluvíme o riziku, určitě nemůžeme pominout, co se teď děje zejména v USA. Private credit fondy tam mají velké expozice vůči firmám, jejichž hlavním předmětem činnosti je rozvoj softwaru a hardwaru v souvislosti s AI boomem. Ne každá firma samozřejmě uspěla, pročež některé z nich nyní defaultují na svých závazcích. To rozbíhá diskusi ohledně větší diverzifikace portfolia private credit fondů, které jsou až příliš exponované vůči tomuto sektoru. 

Jak vlastně trh private credit vypadá? 

Dominik Vojta: Asi ještě nelze úplně mluvit o „trhu“, minimálně v českém kontextu. Primárně to celé funguje tak, že dlužník si svého věřitele najde sám. Jde za ním s konkrétní představou, konkrétní transakcí, nejčastěji proto, že z nějakého důvodu naráží u bank nebo potřebuje kapitál rychle. Nebo zkrátka hledá jinou úroveň volnosti. Velkou výhodou je individualizace – každá transakce je strukturována na míru konkrétním potřebám klienta, nikoli podle standardizovaných bankovních metrik a kritérií. 

Tomáš Kubala: U nás je vše hodně na začátku. Private credit věřitelé pokrývají prozatím transakce, které nejsou pro banky zajímavé nebo jsou příliš rizikové. Například v Americe je ten trh o dost dál a daní věřitelé tam hrají významnou roli, když se společnosti rozhodují, od koho si půjčí peníze. Navíc se aktuálně hodně akcentuje fakt, že tento segment v nejbližších letech podstatně vyroste. Poslední odhady tvrdí, že z aktuálního trhu ve výši kolem dvou bilionů dolarů se velmi brzy dostane na hodnotu čtyřiceti bilionů, což v měřítku globálního dluhového trhu už představuje významnou část. Nárůst tak v budoucnu očekáváme také v Česku. 

Lze říct, u kolika případů jste působili? 

Dominik Vojta: To s ohledem na důvěrnou povahu transakcí říci nelze, nicméně v kontextu českého prostředí jsou to zatím stále jednotky, maximálně nižší desítky případů. Nejvíce na trhu rezonoval nedávný nákup původně české, dnes s mezinárodním přesahem fungující IT společnosti americkým private equity fondem. Akvizice byla financována právě mimo tradiční bankovní a dluhopisový sektor a s ohledem na velikost to byla na českém trhu jedna z prvních takto velkých vlaštovek. Fond už měl v Česku zkušenosti s nákupy z minula a české prostředí pro něj funguje velmi dobře. Takže si přirozeně našel tuto příležitost jako další cíl. 

Transakce byla nicméně poměrně strukturálně složitá a management fondu ji potřeboval realizovat rychle. Byť měl z minulosti s českými bankami dobré vztahy, nebyly mu schopny poskytnout financování tak rychle a s takovou flexibilitou, jakou potřeboval. Zahraniční fondy, které nakonec financování poskytly, byly přitom ze začátku dost skeptické k českému prostředí s ohledem na jeho neznalost a dalo nám dost práce je přesvědčit, jak ochrana věřitelů a obecně legislativa u nás fungují. Ale povedlo se, včetně potvrzení, že česká jurisdikce je pro takové případy vhodná. Podle nás je to příběh, který by mohl otevřít dveře dalším, primárně akvizičním, byť nejen případům. 

Z čeho vyplývá ona rychlost a flexibilita? Je to o rozhodovacích procesech nebo i náročnosti vyžadované dokumentace? 

Tomáš Kubala: Jak jsme už říkali, je to zejména vysokou mírou regulace v bankách. Například prověřování dlužníků prostřednictvím takzvaných know your customer procesů je velmi časově náročné, zejména z pohledu administrativy. Kromě českých a unijních předpisů, které musí dodržovat, mají banky častokrát i své vlastní interní předpisy a procedury. Navíc některé velké transakce se musí schvalovat až na úrovni představenstva a někdy dokonce až na úrovni boardu mateřské společnosti v zahraničí. Ve fondech je celá procedura s ohledem na útlejší struktury zásadně svižnější, kdy konkrétní transakci schvaluje investiční komise, která mnohdy nemusí jít kvůli absenci podrobné regulace do takového detailu. 

Vidíte v tom šanci třeba pro sektory, které jsou dnes, řekněme, penalizované, nebo dokonce vyloučené z bankovního financování? 

Dominik Vojta: Situace na bankovním trhu se v poslední době mění. Obory, které ještě před pár lety kvůli ESG složitě získávaly financování, typicky uhlí nebo obrana, jsou na tom mnohem lépe. Některé restrikce nicméně přežívají a private credit rozšiřuje spektrum financovatelných projektů. 

My ovšem tento segment nediferencujeme primárně podle oboru, ale spíše podle účelu. Ať už jde o formu přímých úvěrů, takzvaný direct lending v rámci akvizičního financování, tedy asset-backed lending, nebo financování startupů, případně vysloveně venture capital. V západním kontextu jde často o transakce „menšího“ rozsahu, o které velké systémové banky nemají zájem, protože jsou pro ně příliš „malé“, třeba v jednotkách až desítkách milionů dolarů či eur. Pokud se ale do budoucna bude utahovat regulace, co banky vlastně vůbec smějí a nesmějí financovat, respektive kdo a koho smí a nesmí financovat, tak se prostor pro private credit ještě více otevře. 

Lze private credit považovat za konkurenci bankám, nebo spíš doplněk? 

Tomáš Kubala: V Česku zatím sbírá první úspěchy a konkurencí určitě není. Na západ od nás už jí v některých částech trhu být může, protože už nepůjčuje jen těm, kteří na bankovní financování nedosáhnou, ale i těm s nejlepším úvěrovým hodnocením. Tam už k určitému souboji docházet může. 

Zároveň ale poskytovatelé private credit přicházejí o vyšší marži, protože takový subjekt si může jít pro peníze i do banky, kde budou na konci dne levnější. V poslední době se objevují případy, že namísto toho, aby byly fondy přímou konkurencí bank, začaly s nimi spolupracovat. Například se může stát, že v rámci jednoho financování banka v důsledku své regulace poskytne pouze část úvěru, která bude méně riziková a bude zcela zajištěná, takzvané seniorní financování. Fond zajistí druhou část, která je zpravidla rizikovější, protože nemá stejné zajištění anebo alespoň ne v prvním pořadí jako banka. 

Dominik Vojta: Vezměte si typicky financování nemovitostí. Banky musí regulatorně dodržet určitý poměr mezi výší úvěru a cenou nemovitosti. Pokud někdo potřebuje více kapitálu, musí si dodatečné prostředky – samozřejmě za vyšší cenu s ohledem na vyšší míru rizika – opatřit částečně jinde, tedy skrze juniorní, neboli mezzaninové financování. Takže jde spíše o doplňkovou záležitost. 

Dá se mluvit alespoň o nějakých etablovaných poskytovatelích? 

Dominik Vojta: Ano, na globální úrovni jde o etablovaný a velmi dynamicky rostoucí segment s účastí největších investičních hráčů, jako jsou Ares, Blackstone, BlackRock, Apollo nebo Carlyle.  

A co by mohlo pomoci rozvoji private credit u nás? 

Dominik Vojta: Zejména pokračující evropská regulace. Důležitou roli sehrají také pozitivní zkušenosti klientů s flexibilitou a schopností uzpůsobit se konkrétním potřebám transakcí. 

Tomáš Kubala: Banky také standardně podrobně a pravidelně kontrolují podnikání svých dlužníků například prostřednictvím celé řady informačních závazků, aby plnily zmíněné regulatorní nebo své interní požadavky. 

Také mnohem více sledují finanční kondici a podnikání dlužníků, kteří pak častokrát potřebují souhlas s transakcí mimo svůj běžný obchodní styk. Získání souhlasu, zejména v případech klubového financování, pak může trvat, což může zásadně komplikovat potenciální záměry dlužníků. 

Private credit pro ně v tomto ohledu představuje flexibilnější, byť o něco dražší, alternativu, která může lépe odpovídat jejich potřebám a tolik je nesvazovat.