Kolik si může vláda vzít od bank, než to pocítí peněženky Čechů? Za touto hranicí hrozí zdražování

Česká vláda pošesté za poslední dekádu otevřela téma vyššího zdanění bankovního byznysu. Vyjednávací pozice bankéřů může být tentokrát obtížnější než v minulých letech, i podle zdroje e15 z finančních kruhů je totiž vládní potřeba zalepit část rozpočtového schodku naléhavější než dříve. Případné zavedení daně s sebou může přinést negativní dopady pro klienty domácích bank. 

„Bankovní kapitál v České republice má hodnotu více než 750 miliard korun. Od tohoto kapitálu je očekáváno, že bude vydělávat více než 17,5 procenta ročně,“ uvádí pro e15 šéf Moneta Money Bank Tomáš Spurný. Pokud potenciální sektorová daň sníží výnosnost bank pod tuto hodnotu, je podle něho velmi pravděpodobné, že banky začnou jednat. „A budou nuceny zvýšit úroky na úvěrech, snížit úroky na vkladech a přehodnotit poplatkové politiky,“ dodává Spurný. 

O typu a intenzitě těchto dopadů rozhodne především konkrétní podoba dodatečného zdanění. Experti přitom mluví o jevu popsatelném jako kritická míra zdanění. Jinými slovy, pokud bude vláda dostatečně střídmá, nemusí mít zavedení daně dramatické důsledky. 

„Je znát, že si skutečně potřebují sáhnout na keš, a to hned,“ uvedl pod podmínkou anonymity zdroj e15 z bankovních kruhů obeznámený s průběhem jednání. Ta podle zdroje stále probíhají. „Nezdá se, že by se dala daň smést ze stolu jakýmsi kompromisem typu vzniku fondu,“ naráží zdroj na obdobné vládní snahy z jara roku 2019. Tehdy, za první vlády Andreje Babiše opřené o koalici ANO a ČSSD, spor o zavedení bankovní sektorové daně vyústil v dohodu vlády se čtyřmi největšími tuzemskými bankami o vytvoření Národního rozvojového fondu. Fond měl mít palebnou sílu sedmi miliard korun, nakonec ale bez jediné investice v roce 2024 definitivně zavřel brány. 

Banky daň přenesou na klienty

„Sektorové daně jsou z principu špatné a reálně jsou nefunkční kromě situace, kdy se dočasně daní nadměrné zisky způsobené nějakou specifickou situací,“ uvádí šéf Partners Banky Petr Borkovec. V takové situaci ale Česko podle něho není. „Vše ostatní jsou skryté daně uživatelů a vedou k vyšším cenám nebo k horší dostupnosti daných služeb,“ dodává Borkovec. Případné zavedení dodatečné daně se budou banky podle expertů přirozeně snažit přenést dále. „Protože banky jsou v Česku v částečně oligopolním postavení, tak se bankám myslím bude dařit každou úroveň z velké míry přesouvat na zákazníky,“ soudí ekonom společnosti Capitalinked Radim Dohnal. 

Management bank v zájmu jejich akcionářů se bude podle expertů snažit náklady nové daně přenést tam, kam je trh pustí a kde je trh tak velký, že dopad nebude tolik zřetelný nebo se skryje v tržních pohybech. „V případě, že by na daň skutečně došlo, očekávám dopad primárně na úrokové sazby vkladů. Tam velká většina vkladatelů nemá jinou alternativu než nižší úrokovou sazbu z vkladů prostě přijmout,“ dodává Dohnal s tím, že naopak nečeká dopad na výši poplatků. 

„Největší prostor k přenesení nákladů by měly banky u klientů s nižší ochotou či možností změnit banku,“ zdůrazňuje ekonom a partner poradenské společnosti Moore Czech Petr Kymlička. Podle něho by se naopak vyšší zdanění bank propsalo především do vyššího úročení poskytovaných úvěrů. „Stejně tak může být obtížnější na úvěr vůbec dosáhnout,“ připomíná ekonom České bankovní asociace Jaromír Šindel. 

Jak moc a na co vše si berňák „sáhne“?

Reálný efekt bude záviset na intenzitě i formě zdanění. Zkušenosti evropských zemí ze zavádění bankovních daní jsou ostatně různé, a to v závislosti na konstrukci daně. Například v Polsku, kde stát banky dodatečně zdaňuje od roku 2016, se podle studie tamní centrální banky z letošního roku daň promítla do vyšších úrokových sazeb hypoték a nižšího úročení vkladů. Podobně ve Slovinsku vedlo podle analýzy z roku 2024 zdanění bankovních aktiv k omezení nabídky firemních úvěrů a růstu jejich úrokových sazeb. 

Naproti tomu španělská centrální banka při vyhodnocování mimořádné daně zavedené v roce 2023 nenašla v březnu 2024 přesvědčivé důkazy o jejím plošném přenesení na zákazníky ani o celkovém poklesu úvěrování. Specifickou zkušenost přinesla Itálie, kde banky místo úhrady mimořádné daně využily možnost posílit své kapitálové rezervy, pro stát byl ale příjmový efekt nulový. Dosavadní evropské zkušenosti tak naznačují, že dopad bankovní daně nezávisí pouze na její výši, ale především na způsobu jejího výpočtu, možnostech bank přenést náklady na klienty a konkrétních podmínkách finančního trhu. 

„Univerzální hranici, pod níž by klienti bankovní daň nepocítili, určit nelze. Tu dokáže určit pouze projevení tržních sil před a po zavedení daně. Proto roste i riziko nezamýšlených důsledků kvůli zavedení takovýchto daní,“ varuje Šindel. Podle expertů neexistuje ani žádná forma kompromisu mezi příjmy státu a ještě přijatelným zatížením bank. „Lze však předpokládat, že mírné zdanění v řádu dolních jednotek procent ze zisku by banky mohly alespoň krátkodobě absorbovat bez viditelného zdražení služeb. Při zdanění přes pět procentních bodů nad rámec běžné korporátní daně už by ale motivace bank promítat náklady do klientských cen výrazně rostla,“ soudí Kymlička. Rozhodující by přitom podle něho nebyla jen samotná sazba daně, ale také základna, na kterou by se vztahovala. „Například zdanění bilanční sumy by patrně znamenalo mnohem rychlejší a bezprostřednější vliv na ceny pro klienty,“ doplňuje expert. 

Podle šéfa Monety by mohlo být kompromisním řešením znovu zavést srážkovou daň z úrokových výnosů na státních dluhopisech. „Ta by do státního rozpočtu přinesla 4,5–5 miliard korun jen z bankovního sektoru. Celkově odhadujeme přínos do státního rozpočtu od všech držitelů státních dluhopisů 10–12,5 miliardy korun ročně. Toto by mělo býti jednoduché a rychlé,“ zdůrazňuje Spurný. Zároveň dodává, že tuzemské banky drží české státní dluhopisy v objemu téměř 1,5 bilionu korun. „To představuje procent celkového objemu státního dluhu, a banky tím významně podporují český stát a jeho rozpočtové deficity,“ doplňuje Spurný. 

Obecně by daň představující „nejmenší zlo“ měla podle expertů mít jasně stanovený strop, časové omezení a případně také možnost snížení. „A to při prokazatelném omezení financování ekonomiky, zejména poskytování úvěrů pro firmy i domácnosti,“ dodává Kymlička. Skutečně zavést bankovní daň v podobě takzvané windfall tax se podařilo prosadit vládě Petra Fialy od roku 2023. Její výnos přitom skončil fiaskem. Zatímco podle plánů měla daň vybíraná od vybraných bank vynést už v prvním roce výběru 33 miliard korun, realitou bylo pouhých 700 milionů korun.