Křupnutí chipsu za tři stovky aneb když pivaři vymyslí nejdražší nudu u telky
Bizár má stejně jako ďábel nesčíslně podob. Jednou je více očividná, jindy zase zdánlivě odkazuje na ty nejobyčejnější věci na světě. Ovšem tak okázalým stylem, za jaký by se nemusel stydět ani Ludvík XIV. Je podle vás lepší nejdražší chipsy světa sníst, nebo zpeněžit?
Není mnoho typů zábavy, které by se daly pořídit obdobně levně jako sednout si před televizi a rozbalit si k tomu pytlík brambůrek. Ale znáte to, ke každé jednoduché variantě čehokoli existuje jedna homerovka. Z každé triviální trasy se dá udělat epický výlet a sebelehčí problém se dá řešit tak, že na něm necháte nervy. Nás tentokrát bude zajímat něco tak banálního, jako dokáže být miska plná chipsů. Protože i ony dokážou světu nastavit zcela nečekaně sofistikovanou tvář, za kterou si jejich tvůrci nechají pohádkově zaplatit. Protože nejelegantnějším byznysmenem se stanete ve chvíli, kdy vezmete tu nejobyčejnější věc pod sluncem a za pomoci trochy té magické péče marketérů z ní uděláte kult.
Marie, měl jsem vedle televize několik balení brambůrků, nevíš, kde jsou? Rodinná dramata končící v nemocnicích, či dokonce na hřbitovech začínají mnohdy také obdobně banálními otázkami. Petr měl skutečně poblíž televize, což se posléze ukázalo jako fatální chyba, několik balení brambůrků. Marii mohlo být možná trochu nápadné, že Petr si na chipsy nikdy nepotrpěl, považoval je za koncentrát potravinářského zla, a často je dokonce s gustem manifestu odmítal. Právě proto ale Marii nepřišlo nikterak divné je všechny během jejího oblíbeného seriálu sníst. To by pořád ještě nevadilo, kdyby na baleních nebylo ono logo. A totiž St. Erik’s.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
