Hromada sutin, z nichž trčí k nebi holé dráty, které kdysi tvořily opěrnou konstrukci domu. Zpod sutin kouká zbytek matrace a pár starých dek. Kus betonu, který kdysi sloužil jako strop, teď visí bezvládně k zemi a děti si z něj udělaly skluzavku. Vylezou nahoru, čupnou na bobek a sjedou dolů do sutin. Jiné hřiště v celém městě není, a tak dětem nezbývá, než si hrát v ruinách nebo ohořelých vracích aut.
Protější dům je tom trochu lépe. Polovina ho zůstala stát a slouží tak jako obydlí pro dvě rodiny, které se do něj sestěhovaly. „Já, můj muž a naše děti jsme bydleli v tomhle,“ ukazuje mladá žena na kupu sutin. Jmenuje se Didžla, je krásná a má tři děti. A ve svých 27 letech je už vdovou. Její muž Džamál padl při obraně města.
„Když začala bitva o Kobaní, můj muž se rozhodl bojovat, přihlásil se jako dobrovolník ke kurdským milicím YPG. Já jsem odešla s dětmi do Turecka, stejně jako všichni lidé z Kobaní. Po třech měsících jsme dostali zprávu o jeho smrti. Pro mě je to teď moc těžký, byl to dobrý manžel. Nikdy na něj nezapomenu, budu žít pro naše tři děti,“ říká Didžla. V rukou drží nejmladšího syna – malého Džamála.
„Byla jsem těhotná, když šel manžel bojovat. Říkal mi, že to určitě nepřežije a že mám dítě pojmenovat po něm,“ vypráví mladá žena a dál už přes příval slz nemůže pokračovat. I když z domu nezachránili skoro nic, to nejcennější jí přece jen zůstalo. „Všechny naše společné fotky jsem si vzala sebou do Turecka, a tak je to pro mě a pro děti jediná vzpomínka na mého manžela,“ říká Didžla. Jakmile její dvě starší děti vidí fotky táty, nechtějí je pustit z rukou, přetahují se o ně a dokola ukazují otce…
Exkluzivní reportáž ze syrského Kobání, které navštívila šéfredaktorka časopisu Lidé a Země Lenka Klicperová spolu s Markétou Kutilovou, najdete v říjnovém čísle magazínu Lidé a Země
Proč Syřané přichází až teď? Už nemají jinou volbu, píše agentura DPA
