Nový byznys pro nákladní dopravu. Němci chtějí ukládat oxid uhličitý pod moře, dopravovat ho mají vlaky
- Zachytit u komína, zkapalnit, naložit na vlak, odvézt do přístavu a uložit pod mořské dno.
- V chystaném odchytu oxidu uhličitého vidí prodělávající železniční dopravci šanci, jak kompenzovat mizející zakázky z převozu uhlí.
- Miliardové investice míří tímto směrem i podnik ze skupiny miliardáře Karla Komárka.
Prodělávají velké peníze a výhled nemají kdovíjaký. Nákladní železniční dopravci v Evropě zažívají těžké časy, mnoho z nich se potýká především s úbytkem uhlí, kterého v minulosti převáželi o stovky tun více. Green deal Evropské unie jim nepřímo vymazal významnou část zakázek, jiné nové jim však může naopak přihrát. Mezi takové patří i chystaný převoz oxidu uhličitého, a to od komínů továren až do přístavů, odkud má putovat do konečné stanice – pod mořské dno.
Nejdál je v této snaze německé DB Cargo, největší evropský nákladní dopravce, který v posledních letech prodělával stovky milionů eur ročně. „Jsme připraveni spolehlivě přepravovat po Evropě čtyři miliony tun CO₂ ročně, a to již od začátku třicátých let,“ prohlásil ve středu šéf společnosti Bernhard Osburg s tím, že je to pro firmu strategicky důležitá otázka.
Zachytit, vyčistit, stlačit a zkapalnit
Jelikož Evropská unie postupně zdražuje vypouštění CO₂ prostřednictvím systému emisních povolenek a omezuje jejich bezplatné přidělování průmyslu, podniky by měly být motivovanější zachycovat skleníkový plyn dříve, než opustí jejich komín. Jedná se typicky o spalovny odpadu, cementárny, chemičky, elektrárny nebo o vápenky.
Jsou to společnosti, které by mohly být hlavními zákazníky nákladních dopravců. Oxid uhličitý mají v patřičném zařízení zachytit, vyčistit, stlačit a zkapalnit, aby byl připravený pro přepravu po železnici. Například braniborský výrobce cementu Cemex Germany si klade za cíl co nejdříve zachycovat asi 1,3 milionu tun CO₂ ročně. Zachycený oxid lze přepravovat i potrubím, k tomu však chybí potřebná infrastruktura.
Ani přeprava po železnici není snadná, vagony musejí udržovat potřebný tlak i teplotu. DB Cargo počítá s minus 30 stupni Celsia a tlakem až 15 barů. Po kolejích zamíří CO₂ do některého z přístavů, odkud poputuje do čerpacích stanic na moři. Ve formě ledu nebo plynu se pak uloží jeden a více kilometrů pod mořské dno. DB Cargo už jedná s přístavy v Rotterdamu, Amsterdamu, Wilhelmshavenu, Bremerhavenu, Rostocku a v dánském Aalborgu.
Množství skleníkového plynu, které by se mělo v Německu každoročně přepravovat, odpovídá krychli zhruba dvakrát větší, než je kolínská katedrála, píše list Handelsblatt. „Velké cementárny potřebují k přepravě zkapalněného CO₂ dva plné vlaky denně,“ říká Georg Locher, profesor a technologický ředitel společnosti Schwenk Cement v Ulmu.
Komárkova sázka
Do vznikajícího byznysu vstupuje i společnost MND ze skupiny KKCG miliardáře Karla Komárka. Společně s Heidelberg Materials připravuje projekt CCS Moravia za miliardy korun, který má od roku 2034 ukládat až 800 tisíc tun CO₂ ročně z cementárny Mokrá, a to do porézních horninových vrstev hluboko pod zemí na jižní Moravě. Postupně chce vybudovat širší úložný hub, který nabídne dalším průmyslovým producentům emisí od roku 2034. Celková úložná kapacita má dosáhnout 20 milionů tun CO₂.
Zachycování a převážení CO₂ však čelí řadě překážek, od značných nákladů až po logistiku. Ve střednědobém horizontu však může dopravcům alespoň částečně kompenzovat ztrátu zakázek z uhlí. I proto se o tento potenciální zdroj příjmů zajímá i nákladní divize Českých drah. I ta se propadla do masivních ztrát, loni prodělala necelé čtyři miliardy korun.
„ČD Cargo sleduje všechny potenciální přepravy nových komodit, kterými bezesporu časem budou i přepravy zachyceného a zkapalněného CO₂. V Česku zatím neexistuje průmyslové zařízení, které by ve velkém měřítku přímo odebíralo CO₂ z okolního vzduchu a následně ho trvale ukládalo. Existuje zde ale poměrně intenzivní výzkum a příprava infrastruktury pro zachycování a ukládání,“ říká ředitel odboru podpory a prodeje Michal Roh.
„Až budou známa použitelná řešení, z projektu se začne stávat obchodně a provozně použitelný systém a ze zachyceného CO₂ přepravitelná komodita ve významnějších objemech, je ČD Cargo připraveno tyto přepravy zajistit,“ dodává Roh.
Zachycovat a ve zkapalněné formě přepravovat se už CO₂ podařilo širokému konsorciu firem v projektu DemoUpCARMA poprvé v roce 2022. ChemOil, nákladní dopravce ze švýcarské SBB Cargo, se tehdy podílel na přepravě 20 tun CO₂ ze Švýcarska na Island. Nešlo o jediný testovací vlak, celkem na ostrov zamířilo 80 tun kapaliny. CO₂ se ve finální fázi rozpustil ve vodě, směs se poté pomocí vrtu vstříkla do čedičových hornin hluboko pod zemí, kde vyplnila drobné póry a pukliny v hornině.
Na kolejích je vyluxováno
Potřebné množství speciálních cisternových vagonů však na trhu zatím chybí. Ani německé DB Cargo zatím nerozhodlo o tom, zda je nakoupí, nebo pořídí na leasing. Touto formou je nabízí například společnost VTG, údajně za 80 eur za vagon na den. Ještě mnohem větší překážkou jsou však náklady na zachycení a ukládání uhlíku.
„K čistému zachycení a zkapalnění plynu potřebuje průměrná cementárna energii 25 větrných turbín,“ vypočítává Locher. Průmyslové podniky přesto o tomto řešení musejí uvažovat: „Pro cementářský průmysl není řízení uhlíku možností, ale předpokladem pro klimatickou neutralitu.“
Likvidace jediné tuny CO₂ bude stát nejméně 200 eur, z toho 10 až 20 procent připadne na logistiku, očekává Theresa Haasová, projektová manažerka průmyslového sdružení Carbon Management Alliance. Patří do něj firmy jako OMV nebo TotalEnergies. Pořízení emisní povolenky by vyšlo levněji, je k dispozici přibližně za 80 eur za tunu. Rozdíl v cenách má v Německu vyrovnat fond o objemu pěti miliard eur, a to během příštích 15 let.
