V cirkularitě nejde o to obětovat se, ale o byznysový plán, říká cirkulární ekonom Vojtěch Vosecký

Stačí zdvojnásobit naši cirkularitu a svět bude mít méně odpadu a firmy více peněz, je přesvědčen cirkulární ekonom Vojtěch Vosecký. V rozhovoru na příkladech z byznysu ukazuje, jak se může udržitelnost stát konkurenční výhodou, upozorňuje však, že zatím je lidstvo cirkulární ani ne ze sedmi procent.

Můžeme být jako lidé stoprocentně cirkulární?

To nejde, nic, co vyrobíme, není úplně recyklovatelné, fyzikální a chemické zákony vždy způsobují určité ztráty. Mnoho lidí se na tomto místě zasekne a řekne si, že to nemá smysl, přitom by stačilo zhruba zdvojnásobit naši cirkularitu. Podle studií by to samo o sobě vyřešilo řadu environmentálních i ekonomických problémů. V domácnostech je to podobné. Snažíme se žít udržitelně, ale žádná volba není úplně bez dopadu. Potřebujeme teplo, světlo, vodu i jídlo. Jako spotřebitelé můžeme dopady zmírnit: opravovat věci místo vyhazování, kupovat kvalitnější produkty, to všechno může i šetřit peníze. Zásadní je ale nepřemýšlet jen jako spotřebitel, ale i o tom, co můžeme ovlivnit mimo domácnost, tedy v práci, komunitě nebo třeba ve vzdělávání dětí. Právě tam může být náš dopad mnohem větší než jen při nákupu bio mléka.

Cirkulární ekonomice se věnujete už více než deset let, patříte mezi nejvýraznější „green voices“ na linkedInu a živíte se tím, že radíte firmám, jak produkovat méně odpadu a zároveň na tom vydělávat. Co pro vás cirkularita dnes znamená?

Cirkulární ekonomika pro mě znamená hodně věcí. Je to moje profese, ale zároveň životní styl, byznysová strategie a vlastně i určitá životní filozofie. Dnes žijeme ve světě, který produkuje obrovské množství odpadu. Suroviny vytěžíme, vyrobíme produkty, použijeme je a nakonec skončí na skládce nebo ve spalovně. Cílem cirkulární ekonomiky je svět bez odpadu, kde mate­riály dlouhodobě cirkulují bez ztráty kvality, podobně jako v přírodě, kde odpad prakticky neexistuje. Stačí se projít do lesa. Když strom spadne a rozloží se, stává se zdrojem živin pro další organismy. Tyto principy lze aplikovat i na stavbu měst, výrobu produktů nebo produkci potravin. A cirkularita není jen téma pro firmy a státy, i domácnosti mohou produkovat méně odpadu a zároveň šetřit peníze.

A jak provozujete cirkularitu vy sám?

Nejsem perfektní. Snažíme se omezovat nákupy oblečení, máme jedno auto místo dvou, nakupujeme certifikované a organické potraviny, které jsou lepší jak pro zdraví, tak pro životní prostředí, a používáme produkty v znovupoužitelných obalech. Největší slabinou je pro mě létání. Jako řečník cestuji po Evropě, takže moje uhlíková stopa je výrazně vyšší než u běžného člověka. Snažím se to alespoň částečně kompenzovat tím, že vzdělávám a inspiruji ostatní, můj obsah na linkedInu vidělo přes 150 milionů lidí, takže doufám, že celkový dopad je pozitivní.

Jak hodnotíte současnou globální situaci? Jak moc cirkulární jsme?

Podle Zprávy o mezerách v cirkulární ekonomice (Circularity Gap Report), kterou pravidelně vydává globální organizace Circle Economy se sídlem v Amsterdamu, je dnes lidstvo cirkulární pouze ze 6,9 procenta. Jinými slovy, z veškerých surovin, které každoročně vytěžíme a spotřebujeme, se do oběhu vrací méně než sedm procent. Každý rok přitom vytěžíme zhruba 100 miliard tun surovin. A co je ještě horší, tento podíl dlouhodobě klesá. Před pěti lety jsme byli cirkulární zhruba z devíti procent. Spotřeba roste rychleji než schopnost recyklovat nebo šetřit zdroje.

Jaký cíl je tedy podle vás realistický?

Nemusíme být stoprocentně cirkulární. Klíčové číslo je zhruba 17 procent. To znamená přibližně zdvojnásobit současnou úroveň cirkularity. To by vedlo k obrovským úsporám surovin i emisí: globální uhlíkovou stopu lidstva by to snížilo o 39 procent a celkovou spotřebu všech materiálů o 28 procent. A to ani nemluvím o pozitivním dopadu na biodiverzitu i ekosystémy. Méně dolů, méně těžení, méně kácení, to vše by znamenalo více prostoru pro přírodu. Přestože současný trend není ideální, tento cíl je realistický.

Téměř všechny firmy se dnes hlásí k cirkulární ekonomice, tak proč se to neodráží v číslech?

Evropa je v tomto ohledu dál než většina ostatních regionů, ale i tady je situace složitá. V oblasti obalů a třídění jsme poměrně úspěšní, papír a sklo fungují dobře. Jenže to je jen kapka v moři. Většina materiálů, které brzdí celkovou cirkularitu, pochází z průmyslu a stavebnictví. Už několik let žiju ve Švédsku, ale ještě když jsem pracoval v Praze, platilo, že jen asi deset procent odpadu vzniká v domácnostech. Zbytek vytvářejí firmy, průmysl, zemědělství, a hlavně stavebnictví. Stavební a demoliční materiály většinou končí na skládkách nebo v lomech a prakticky se znovu nepoužívají. Tyto rozsáhlé toky běžný člověk nevidí, přesto se právě ony nejvíc promítají do nízké míry cirkularity.

Takže když firmy tvrdí, že recyklují, není to úplně pravda?

Úmysl tam často je. Řada firem se snaží, některé k tomu mají i regulatorní povinnost. Problém je ale systémový. Například ve stavebnictví chybí vhodná legislativa i technologie. Budovy nejsou navrhované tak, aby se daly snadno rozebrat a materiály znovu použít. V některých segmentech, například u obalů, už ale vidíme skutečné výsledky. Jenže velká část průmyslu je teprve na začátku. I v módě je situace podobná, často jde spíš o greenwashing než o skutečnou udržitelnost. Stejně tak většina „zelených střech“ nebo takzvaných udržitelných projektů je spíše marketingovou záležitostí než reálným přínosem. Výjimky existují, ale zatím jsou spíš ojedinělé. Ještě důležitější než recyklace je prevence vzniku odpadu a tam jsme bohužel opravdu na začátku.

Je hlavní překážkou ekonomika, nebo spíš regulace?

Jedním z největších mýtů je představa, že udržitelnost je drahá. Ve skutečnosti často naopak šetří peníze. Problém je, že stále chybí dostatečná regulace a cena, kterou platíme my všichni za znečišťování, se dostatečně nevymáhá. Historicky se dopady odpadu nebo klimatické změny neřešily, suroviny se těžily bez omezení a odpad se jednoduše odvážel pryč. Teprve v posledních deseti letech se o těchto tématech začalo vážně mluvit. Dnes už víme, že udržitelnost má ekonomický smysl, šetří náklady spojené s negativními externalitami, chrání zdraví lidí, vodu i biodiverzitu. Existují firmy, které fungují udržitelně i bez regulací, ale často narážejí na systém nastavený před desítkami let.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Typickým příkladem je dánská společnost Pandora, největší šperkařská firma na světě podle počtu prodaných výrobků. Na letošním Světovém ekonomickém fóru v Davosu byla vyhlášena druhou nejudržitelnější firmou na světě a jedničkou ve spotřebitelském sektoru. Pandora dnes vyrábí šperky výhradně z recyklovaného zlata a stříbra, čímž snížila své emise o 19 procent a zároveň její byznys vzrostl přibližně o 40 procent. Zajímavé je, že to ani výrazně nekomunikuje, zákazníci o tom často ani nevědí.

Firma využívá i laboratorně vytvořené diamanty.

Ano, laboratorní diamanty jsou zhruba z 99 procent udržitelnější, osmkrát levnější a nerozeznatelné od přírodních. I odborník bez speciální techniky rozdíl nepozná. Kvalita je stejná, rozdíl je pouze ve způsobu vzniku. Odpadá těžba, zásahy do krajiny, spotřeba vody i etické problémy spojené s tradičními doly. Diamanty vznikají v kontrolovaném prostředí, často s využitím obnovitelných zdrojů energie.

To zní jako vzorový příklad cirkularity v praxi.

Přesně tak. Výsledkem je produkt se stejnou kvalitou, nižší cenou a dramaticky menší ekologickou i společenskou stopou. Pro zákazníka přitom rozdíl prakticky neexistuje, esteticky ani funkčně. Podobné průlomy můžeme čekat i v dalších odvětvích: maso, bavlna, suroviny pro běžné produkty. A jde to i v internetovém světě. Například Ecosia, německý konkurent Googlu. Čím více lidé přes něj vyhledávají, tím více stromů sázejí. Mají kolem 30 milionů denních uživatelů a dosud vysázeli přes 200 milionů stromů, hlavně v Africe, kde už se poušť mění na lesy. Dalším příkladem je dánský startup TooGoodToGo, známý i v Česku. Prodávají jídlo, které by se jinak vyhodilo, hotely a restaurace tak získávají nový segment zákazníků i zdroj příjmů, zároveň šetří na poplatcích za bioodpady a jídlo nekončí na skládkách. Firma dnes působí ve 40 zemích a její hodnota přesahuje jednu miliardu eur.

Cirkulární ekonom Vojtěch Vosecký | Zdroj: archiv Vojtěcha Voseckého

A co v Česku, je tu inspirace?

Ano, například česká firma ERC-TECH vyvinula takzvaný rebetong. Odpadní suť se nadrtí, smíchá s nanopříměsí a vznikne ekologický beton, který používají developeři, například Skanska, po celém světě. Je levnější, protože není třeba těžit nový materiál, a má o 13 procent nižší uhlíkovou stopu než standardní beton.

Svou udržitelností se často chlubí i výrobci oděvů, mají podle vás důvod?

Textil je složitější. Většinou je cirkularita jen kapkou v moři toho, co firmy skutečně vyrábějí. Většina produktů stále spoléhá na bavlnu a tradiční materiály a jde spíš o cenovou strategii. Fast fashion způsobuje, že oblečení rychle ztrácí kvalitu a končí ve spalovnách či na skládkách. Osobně podporuji firmy, které vyrábějí produkty dlouhodobě odolné, například kvalitní horské vybavení. Z dlouhodobého hlediska se to vyplatí, i když pořizovací cena je vyšší. Problém je, že většina řešení šetří peníze až po pěti deseti letech.

V tomto segmentu navíc firmy konkurují levným produktům z Asie.

Bohužel. Proto je potřeba regulace, která ochrání nejen evropský průmysl, ale i lidi, kteří pracují na druhém konci světa.

Regulace je tedy nutná?

Ano, je nezbytná. Například zákaz skládkování by zvýšil motivaci k recyklaci. Dalším krokem je ekodesign, výrobky by měly být opravitelné, trvanlivé a producenti by měli informovat spotřebitele o jejich životnosti. Bez těchto opatření zůstává stále dost znečištění mimo kontrolu. Nebo například uhlíková daň na dovoz z Číny nebo USA, to zase pomůže konkurenceschopnosti evropského průmyslu.

Současné evropské regulace nestačí?

Situace je cyklická. Neustále se něco připravuje a vydává, přičemž už se připravuje další, ambicióznější balíček, který přijde třeba za tři roky. Posledních deset let je to vlastně neustálý proces, od odpadů a recyklace po design, materiály, životnost výrobků a informovanost spotřebitelů. Nové direktivy jsou někdy odkládány kvůli politickým nebo ekonomickým vlivům, ale proces pokračuje.

Když mluvíte o odkladech, myslíte třeba evropskou směrnici CSRD z roku 2022, která rozšiřuje povinnosti firem v oblasti reportingu ESG?

Ano, to je jeden z největších příkladů. Měla donutit zhruba 50 tisíc firem v EU reportovat udržitelnost a cirkularitu, ale vznikl kompromisní dokument Omnibus, který původní plány seškrtal o 95 procent. Většina firem se tím nezabývá, propouští zaměstnance pro udržitelnost a zůstává jen formalita.

Chystají se ale i další směrnice EU, třeba ta o zmíněném ekodesignu, která má být novelizována.

Ano, ta stanovuje, jak se mají produkty navrhovat podle principů udržitelnosti a cirkulární ekonomiky, ať už jde o elektroniku, nebo módu. Výrobky by měly využívat recykláty, být opravitelné a transparentní ohledně spotřeby vody, energie či kvality. Cílem je, aby zákazníci měli lepší informace o tom, co kupují. Třeba módním firmám směrnice zakáže už od poloviny letošního roku ničit neprodané produkty, nejdřív velkým společnostem, později pak i středním. Budou tak muset hledat alternativy, jak s neprodaným oblečením naložit, zda prodávat se slevou, recyklovat nebo třeba darovat. Přesná podoba regulace ale ještě není úplně jasná, situace se vyvíjí a nelze předvídat, jak to bude vypadat, až skutečně vstoupí v platnost. Je to období velké nejistoty, ale zároveň i příležitostí pro udržitelný byznys.

Takže prostor pro růst je?

Rozhodně. Nejudržitelnější firmy stavějí celý byznys na řešení konkrétního environmentálního problému z čistě byznysového pohledu. Udržitelnost není doplněk, ale základ jejich fungování. Například globální firma CHEP vlastní a provozuje stovky milionů modrých palet ve více než 60 zemích včetně Česka. Palety jsou recyklované, znovu použitelné a sledovatelné. Když se rozbijí, recyklují je na nové. Uzavřený tok surovin vznikl už po druhé světové válce v Austrálii, kdy firma začala sbírat vojenské palety z amerických ostrovů. Dnes má systém sofistikovaně nastavený i logisticky, minimalizuje takzvané empty miles, tedy prázdné návraty nákladních vozidel, což šetří energii i náklady firmám.

Už roky radíte firmám, jak lépe na udržitelnost. V čem podle vás nejvíce chybují?

Tím, že se soustředí jen na recyklaci. Ta řeší ale jen deset procent udržitelnosti. Zajímavější je pronajímat produkty, prodlužovat jejich životnost, vyrábět z odpadních zdrojů a vytvářet ekonomickou hodnotu. Firmy by se měly především samy sebe ptát, jak zajistit, aby jejich výrobky vůbec nebyly odpadem a jak na tom dlouhodobě vydělávat.

Většina firem tedy stále uvažuje jen o recyklaci?

Ano, ale u těch největších už se to mění. Recyklace přestává být jen na oko, firmy chtějí, aby se jim produkty samy vracely zpět do výroby. Pandora například řeší, jak získat více recyklovaného stříbra od zákazníků a snížit závislost na výkyvech cen této suroviny. Podobně dnes uvažuje mnoho firem o oceli, hliníku nebo o plastech. K tomu je ale často nutné měnit i regulace. V některých zemích včetně Česka jsou zákony ještě ze šedesátých let, které firmám brání vzít výrobky zpět a zpracovat je samostatně. Musejí to řešit přes odpadové firmy.

Přesto je Evropa v zavádění cirkulární ekonomiky nejdál.

Ano. Evropa je historicky závislá na dovozu energie i surovin, proto jsou témata energetické soběstačnosti a cirkulární ekonomiky strategická. Akční plány a regulace se přenášejí z měst do firem a otázky surovin se stávají nástrojem geopolitického tlaku. V horizontu několika let se podobně budeme bavit i o pitné vodě či výrobě čipů.