A co děcka?

Ti, co chodijó do škol ve městě, navíc bodó na dlažbě. Neřikám, že se ta zkošenosť nemuže hodit do bodócna, ale většina rodiču řeši, kam s nima. Vedělávat eště všecke nemužó, rodičum tolek dovolené nedaji, abe bele s nima a nechat je spózet jenom tak na olece a na dlažbě je o přesdršťko. Tož pak je každé rodič vděčné za nějaké tem přiměstské tábor. Ale co chodáci vedóci mají veméšlet? Obzvlášť, pokavaď takové vedóci néni pedofil a mosi tak ze zásobniko her veškrtnót hro na fante, zdravy saunováni a stezko odvahe s panem vedócim někde v parko? Névic nápadu vechrlilo středisko hanácké mládeže. Vrátile se k našim hanáckokeltskym kořeňum a vsadile na festivale. Každé festival mosi mět nějaké námět, něčemo bet zasvěcené. A protože na boži náměte se ož nehraje, mosime si pomuct něčim z přirode. A co nás letos névic bavilo? No přece deště! Festival dešťa toť eště nebel. Má navíc univerzálně dvě variante. Mokró – to děcka vežené na dyšť a te si ho ožévají až do umoro, a sochó, pro připad, že be snaď nebel dyšť – to pak zavolaji hasiče a bodó na děcka chrstat vodo z Morave. Za pomoci trocho sugestivni řikačke: „ prši, prši, jen to leje, me si dyšťa ožejeme“ vebodi v děckách sténé trans, jak kdebe fakt lilo z nebe. A nebujte, až děcka veležijó angino, mužó se přehlásit aji na jiny běhe fesťáku pro děcka. V zásobě eště něco majó.