Tento týden se Hidden Orchestra představí v nové roli hvězdy festivalu Colours of Ostrava. „Čechy byly prvním místem, kam jsme přijeli hrát, a lidé už naši hudbu znali, často už měli i CD. Byl to neskutečně povzbuzující a úlevný pocit,“ prozrazuje kapelník Joe Acheson.
E15: Většina vašich vystoupení se odehrává v klubech, v Ostravě se představíte na velkém pódiu, nebude to pro vás nezvyk?
Je to jen otázka zvyku. Často jsme na turné během tří dnů vystřídali umělecké galerie, kde lidé seděli a meditovali, našlapaný roztančený klub a snobštější, oficiální prostředí. Pokaždé se snažíme uzpůsobit zvukovým možnostem i atmosféře místa. Naštěstí má naše hudba víc vrstev. Své si v ní nalezne ten, kdo chce jen sedět a nechat ji plynout. Pro ty, kteří chtějí tančit, jsou pod těmi zjevnými rytmy další, na které mohou… Nechci lidem dávat vodítka ani mantinely, jak mají naši hudbu vnímat a jak na ni reagovat. Na každém vystoupení vyplouvá na povrch její jiný rozměr.
E15: Jak odlišné jsou verze skladeb u takto rozdílných koncertů?
Noty na povrchu jsou vždy stejné, musí být, jak jsou na nahrávce, pracujeme se skladbami, a to v dlouhodobém horizontu, spíše odspodu, zevnitř, měníme doprovod, rytmy, ale na koncertě je zkrátka prostor daný tím, že používáme smyčky. Čili jde spíše o energii a zpětnou vazbu, někdy nás dokážou rozklížit, jindy naopak povzbudit do improvizací.
E15: O vaší hudbě se často mluví jako o novém jazzu, ale právě jeho základní rozměr, totiž neukotvenou improvizaci, přitom postrádá.
E15: Jak důležité je pro vás spojení s vizuálem?
V souvislosti s námi většina lidí hovoří o soundtracku k filmu, který nebyl natočen. Snažíme se, aby spojení nebylo příliš úzké, držíme ho na rovině světelné show a občasné spolupráce s VJ, aby bylo doplňkem, který skladby posouvá. Nechci publikum svazovat tím, co konkrétně si má představovat.
E15: Vystoupení v Ostravě uzavírá dva roky dlouhé turné k Archipelago. Album se setkalo s velkým úspěchem, ovšem nové skladby zařazujete do repertoáru jen ostražitě. Cítíte se při jejich psaní svázaní, pod tlakem?
Ten tlak vnímám jen jako pohnutku dokončit příští desku do konce roku. První dvě jsem skládal souběžně, snad pět let, a paradoxně jsem se snažil Archipelago uzavřít jako první, ale je zjevné, jak to dopadlo. Proto letos žádné další turné, problém není se psaním, ale s dopsáním, dokončením, rozhodnutím, že dále nemá smysl předělávat. Zřejmě to zkusím jako minule: pronajmout si chatu na horách a odstřihnout se ode všeho.
Bude to zároveň moje rozloučení se Skotskem, chtěl bych se z něj natrvalo odstěhovat. Ale na zvuk desky to, hádám, nebude mít vliv.
