Albín v ghettu

Už z principu nesnáším budík, ale to ráno jsem byl ještě o krapet nervóznější. Měl se ze mě na pár hodin stát terénní pracovník pro práci v ghettu a já si říkal: Nejsem na to příliš velký albín? Jak mě budou brát? Těžko říct, jak by mě brali, kdybych vedle sebe neměl jejich známou, kamarádku, tetu, prostě Evu. Tato Romka vyniká nejen upovídaností, ale i velkou dávkou empatie. Je místní, proto ji lidé berou. Během těch pár hodin se nedočkáme žádného odmítnutí. Naopak jsme opakovaně zváni do bytu. Kdybych zaklepal sám, s diktafonem v ruce a fotografem za zády, ženou nás svinským krokem pryč. Vždyť mi to jedna paní koneckonců i řekla. Nebudu teď vyprávět báchorky o úžasném prostředí karvinského ghetta. Venku je nepořádek, společné chodby jsou špinavé a děti – školáci – lítají po ulici i ve středu dopoledne. Ovšem byty, které jsme navštívili, vypadaly jako fungující. Snad se něco mění k lepšímu. I díky Evě.