Letuška nikdy nedokázala přesně popsat, co se v osudný den stalo. „Na neštěstí se vůbec nepamatuji, jenom na své probuzení v české nemocnici příští den a na to, jak jsem doktora požádala o cigaretu,“ vzpomíná dnes.
Let JU 367 z Kodaně do Záhřebu skončil v lese u Srbské Kamenice. Zahynulo tehdy 23 pasažérů a čtyři členové posádky. Tehdy 22letá Vulovičová, která utrpěla četné zlomeniny, katastrofu jako jediná přežila.
Československá státní bezpečnost i jugoslávští vyšetřovatelé dospěli k závěru, že letoun roztrhla časovaná bomba. Tu prý na palubu umístili separatisté z chorvatského fašistického hnutí ustašovců. Otázky však zůstávají, protože žádná z chorvatských protijugoslávských organizací se k odpovědnosti nikdy nepřihlásila.
Před třemi lety rozvířili dva investigativní novináři, Peter Hornung a Pavel Theiner, spekulace, že letoun McDonnell Douglas DC-9-32, zaměněný za nepřátelský letoun, sestřelil ve výšce pouhých 800 metrů MIG československého letectva. Odvolávali se přitom na dokumenty z českého Úřadu pro civilní letectví. Zatímco úřad tvrzení novinářů odmítl, mluvčí Guinnessovy knihy rekordů připustil, že mediální svět v roce 1972 zřejmě naletěl na podvod.
grafika pádu vraku DC-9 | Grafika pádu letadla jugoslávských aerolinií do okolí Srbské Kamenice
Příběh letušky se hodil k propagaci Kosmodisku
Ať je pravda jakákoli, není pochyb o tom, že Vulovičová přežila. Nedávná tvrzení ale vrhají stín na její obraz národní hrdinky. O zprávě z roku 2009 prý ví, ale sama nedokáže říct, zda je, či není pravdivá.“Poslední věc, kterou si pamatuju před neštěstím, je nastupování cestujících do letounu v Kodani a jinak nic až do mého probuzení z komatu v nemocnici,“ tvrdí.
Vulovičová nyní sdílí osud mnoha Srbů a živoří. „Nevím, co mám říct, když lidé říkají, že jsem měla štěstí. Život je dnes tak tvrdý,“ řekla. Žije sama ve zpustlém bělehradském bytě se svými kočkami. Bývalá letuška se nedávno objevila v teleshoppingu, který její dramatický příběh využil k propagaci zdravotní pomůcky Kosmodisk. „Kdykoli na neštěstí pomyslím, převládá u mě znepokojivý pocit viny, že jsem přežila, a rozpláču se. Pak mě napadne, že jsem možná vůbec neměla přežít,“ řekla Vulovičová.