Dobrá zpráva na začátek: návrat Faith No More dává smysl i na desce, a nikoli pouze na pódiích, jak bývá u podobných podniků obvyklé. Ani ne čtyřicetiminutová deska obsahuje desítku skladeb – a podobně jako při poslechu jakékoli bestofky této kapely si žádné dvě skladby nejsou podobné. Úvod obstará baladická skladba Sol Invictus s dominujícím klavírem. Poté se ale rozjede rockový tank a kapela kouzlí jeden potenciální hit za druhým.
Superhero má brilantní basu, Sunny Side Up neustále mění rytmus a samozřejmě Patton v každé skladbě mění polohy od melodického vokálu po vyhrocený řev. Vrcholem je šestá položka na menu Rise of the Fall. Začíná jako téměř šantánová písnička, ale pozvolna graduje ke smrtícímu finále. Velmi rychle si do posluchačovy mysli najde cestu také stoupající melodie Motherfucker, kterou si brzy bude pískat každý druhý na ulici. Fandové kapely budou velmi spokojeni, mladší posluchači nejspíš také, a pokud tak doposud neučinili, nejspíš si stáhnou i předchozí desky rockových titánů.
Právě v tom je ale také největší problém Sol Invictus. Zvuk kapely se za osmnáct let nikam neposunul, což je zábavné třeba u takových Iron Maiden či Black Sabbath, ale nikoli u progresivních rockerů. Navíc je všeobecně známé, že Mike Patton je velkým inovátorem a hledačem nových talentů.
Sol Invictus je tak možné označit také za řemeslně solidně odvedený spotřební kousek. I to je však relevantní, složenky se platí i jinde než v Česku. Je však pozoruhodné, že dříve se o toto snažily velké kapely stále novým zvukem. Dnes ale „stačí“ oprášit zvuk devadesátek a v tu ránu jsou všichni spokojeni.
Faith No More v tom navíc nejsou sami, letošní novinka Therapy? je ze stejné kategorie a v elektronické hudbě také nastává návrat devadesátek (novinka Prodigy nebo blížící se nová deska Leftfield). To o současné hudbě vypovídá totéž jako fakt, že od počátku tisíciletí nevznikla žádná velká kapela světového formátu, která by přežila dvě desky.
Faith No More: Sol Invictus
Vydavatel: Reclamation Records/Ipecac, 2015
Hodnocení: 70 %
