Hodonínská celebrita: čuník Filip

Když člověk zdálky pozoruje Jana Lekavého s Magdalenou Přibilovou, jak venčí domácího mazlíčka, vypadají jako tisíce obyčejných lidí, kteří denně vyrážejí na procházky. Zdání však klame. Stačí k nim ujít pár kroků. Žádný pes, žádný stereotyp. Mladá dvojice vyráží do ulic s prasátkem göttingenským.

„Psa jsme nechtěli, protože jsme celé dny v práci. Neměl by ho kdo venčit. Zatímco prasátko má doma svůj záchod,“ říká Přibilová.

A Lekavý ji vzápětí doplňuje. „Sice ho venčíme, ale když se nám nebo jemu nechce ven, prostě nejdeme,“ tvrdí ve chvíli, kdy s čuníkem postává před domem v části Bažantnice.

Filip, jak se prasátko jmenuje, se v Hodoníně pomalu stává celebritou. Jen málokterý chodec se u něj nezastaví. A podrbání za uchem už je automatické. „Překvapených lidí je celá řada. Než třeba projdeme parkem u stadionu, trvá to snad dvě hodiny,“ vypráví Lekavý.

Dvojice žije ve společné domácnosti s prasátkem rok a půl. Neměnila by. Filipa berou téměř jako vlastní dítě. „Říká se, že prasátko má skoro stejnou inteligenci jako tříletý člověk,“ míní Přibilová, podle níž čuník chodí od mala na kočičí záchod a nikdy nesmrdí.

Celou zimu trávil Filip doma, protože se mu na sníh nechtělo. Ve vyhřátém bytě se cítil lépe. Možná i díky kamarádům: potkanům, chameleonovi, žábě či šnekům. „A to jsme měli ještě hada nebo pavouka,“ upřesňuje výčet domácích mazlíčků Lekavý.

Na chov čuníka narazil s přítelkyní při brouzdání na internetu. Netrvalo dlouho a Filip se z rodných Svitav stěhoval do Hodonína. „Hodně toho prospí. Leží snad dvacet hodin denně. Jinak je ale strašně rozmazlený. Jakmile s námi není v posteli nebo se mu nevěnujeme, začne kvičet a dožaduje se pozornosti,“ vypráví Přibilová a s partnerem vzpomínají na jeden z překvapivých návratů domů. Než otevřeli dveře, Filip byl na lovu. „Podařilo se mu otevřít ledničku a celou ji kompletně vyjíst. Nechal jen hořčici, kterou ovšem rozšlapal na podlaze. Na lednici proto máme petlici,“ míní Lekavý.

Při venčení je prasátko klidné. Když očichává keř, přibíhá k němu pes. Chce si hrát, ale Filip jako by ho neviděl. V tu chvíli je naprostý flegmatik. Ke změně chování však stačí málo. Přestože pobíhá od majitelů asi dvacet metrů daleko, nasadí ke sprintu po pouhém „na“.

Ví, že bude jíst. „Když mám v ruce piškot, postavil by se i na hlavu. Díky tomu se nám ho podařilo vycvičit. Umí podat kopýtko, otočit se nebo sednout,“ chválí žena věčně hladového miláčka.