Jaké pocity zažívá nad svojí sbírkou sběratel historických rukopisů? A co ho na nich fascinuje?
Snad jako každý i Petr Beneš v dětství něco sbíral. Známky i odznaky. Sešitová vydání Rychlých šípů. A také samolepky. Když byly zahraniční, navíc se známou značkou, šedé doby socialismu se rázem staly barevnějšími. Ano, i samolepkami začíná cesta dnešního ředitele společnosti Geosan Development k rozsáhlé sbírce rukopisů.
Zlom, kdy se školácké sbírání proměnilo v opravdovou zálibu, nastal v závěru roku 1983. Praha tehdy zažívala velkou sportovní událost – kvalifikaci mistrovství Evropy ve fotbale, na kterou přijeli i Italové, mistři světa z roku 1982. „V televizi běžela reportáž, jak fandové čekají na podpisy fotbalistů. To mi přišlo zajímavé, a tak jsem popadl takový ten památníček, co jsme v té době měli všichni, a s kamarádem vyrazil před stadion,“ přibližuje Beneš začátky své sběratelské vášně. Památník, v němž se skví podpis tehdy sedmadvacetiletého Paola Rossiho, má schovaný dodnes.
Na to, jak se cítil, když jako čtrnáctiletý stál v blízkosti sportovních hvězd, si dodnes pamatuje. „Tím to totiž všechno začalo. Zalíbilo se mi být v kontaktu s lidmi, kteří jsou něčím výjimeční, mít jejich podpisy, a tak jsem začal zjišťovat, jak se dá k dalším dostat. A nebylo to nijak složité, doba byla jiná, ochranné bariéry mezi diváky a tehdejšími sportovními hvězdami na stadionech neexistovaly. Mohli jste si tak na lavičce klidně přisednout k Bugárovi, Kratochvílové či k Fibingerové a o autogram je požádat. Nikdy jsem neodešel s prázdnou,“ přibližuje svoje sběratelské začátky Beneš.
Od Rossiho ke Casanovovi
Záliba velmi rychle přerostla ve vášeň, a tak Benešovy další kroky záhy vedly do centra dění – Klubu sběratelů autogramů. A jeho členem je od roku 1984 dodnes.
„Na jednom takovém setkání, které bylo burzou i autogramiádou zároveň, za stolem seděl bývalý předseda klubu a před sebou měl krabici s rukopisy Hrubína, Voskovce, Wericha a dalších našich velikánů. Mezi nimi i mého jmenovce, prezidenta Edvarda Beneše. A já kouzlu těch starých listin úplně propadl,“ vrací se Beneš ve vzpomínkách do časů, kdy opustil slavné sportovce a svoji pozornost zaměřil na rukopisy historické. Tedy takové, které vznikly nejpozději na konci druhé světové války.
Existují ale výjimky, kdy tuhle hranici občas překročí. Patří k nim podpis Václava Havla získaný v roce 1994 za prezidentova pobytu ve slovinském Piranu.
Zhruba prvních dvacet let svoji sběratelskou pozornost Beneš věnoval výhradně osobnostem, jež mají souvislost s českou a slovenskou, případně československou historií. Ale časem, kdy už se jeho sbírka rozrostla do takové míry, že bylo těžké ji rozšiřovat, překročil hranice vlasti. Tuzemskou kapitolu však ani poté zcela neuzavřel, a když se naskytne příležitost, obohatí ji. „V poslední době jsem si na zahraničních aukcích pořídil třeba rukopisy Františka Škroupa, českých panovníků nebo konvolut (několik tisků svázaných pohromadě a knihovnicky jednotně zpracovávaných – pozn. red.) dopisů Jana Masaryka,“ vysvětluje sběratel.
Dnes Benešova sbírka čítá tisíce nejrůznějších rukopisů, které jsou pečlivě roztříděny, seřazeny v šanonech a krabicích a ty pak uloženy v trezoru. Rozděleny jsou na čtyři základní části: Česko, Slovensko, Evropa a ostatní zahraničí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
