Krom nejkurióznějšího jídla je tato ryba známá místně jako hongo také zdaleka nejvíc páchnoucím pokrmem, na jaký se dá v Jižní Koreji narazit. Ti, kdo ji milují, i ti, kterým se z ní zvedá žaludek, popisují její pach jako to, co se line za slunečného dne z venkovní latríny. Nejčastěji se podává v podobě proužků sašimi a znalci oceňují výpary čpavku, které se z masa uvolňují - někdy jsou tak silné, až se z nich konzumentovi kroutí ústa.
„Myslel jsem si, že tohle mohou jíst jen šílenci,“ řekl Pak Če-i, osmačtyřicetiletý marketingový ředitel. „Ale je to stejné jako třeba páchnoucí modrý sýr; jakmile si ho zamilujete, nic ho nemůže nahradit,“ dodal.
Jistě, je snadné utahovat si z kuchyně jiných zemí - stačí zmínit nakrčené nosy Evropanů nad americkým zvykem nakydat kečup na cokoli od hranolek až po míchaná vejce. Ale dokonce i část Jihokorejců, kteří jsou jinak velmi hrdí na svá ostrá a často také ostře páchnoucí jídla, jako je například kimči, se na hongo nemohou ani podívat a nechápou jeho sílící oblibu.
„Nechápu, kdo by na světě byl ochotný zaplatit v restauraci za shnilou rybu, která smrdí jako neumytý veřejný záchodek,“ vrtí hlavou Pakův nejbližší přítel Hu Un.
I ti, kdo na exotickou chuť rejnoka nedají dopustit, přiznávají, že za svou lásku k tomuto pokrmu platí jistou společenskou daň. Například jízda metrem cestou z restaurace může kolem gurmána, který si pochutnal na rybě hongo, vytvořit prázdné místo, zatímco ho spolucestující, kteří se od něj odtáhli, častují podezíravými a káravými pohledy.
Majitelé restaurací, které se na hongo specializují, zákazníkům nabízejí, že jim saka před jídlem uzavřou do igelitových obalů a po jídle je postříkají deodorantem.
„Už jsem jedl psa i brouky, ale tohle bylo nejnáročnější jídlo, jaké jsem kdy pozřel,“ svěřil se Joe McPherson, americký zakladatel korejského jídelního blogu ZenKimchi, který se stal samozvaným velvyslancem korejské kuchyně. „Připadal jsem si, jako bych olizoval pisoár.“
Obyvatelé ostrova Heuksan uvádějí, že rejnok si původně získal oblibu díky jedné biologické zvláštnosti. V dobách před vznikem chladniček rybáři zjistili, že hongo je jediná ryba, kterou mohou dopravit na 100 kilometrů vzdálenou pevninu bez nutnosti nasolování. Rejnok nemá močový měchýř a moč vylučuje kůží. Jak kvasí, vylučuje čpavek, který brání masu, aby se zkazilo.
„Hongo nečůrá - a to je počátek zázraku,“ říká Kim Jong-čang, sedmasedmdesátiletý majitel místní hongo restaurace. A ihned dodává celou škálu zdravotních přínosů, které podle něj konzumace takto upravené ryby má. „Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by snědl hongo a měl žaludeční problémy,“ prohlašuje rozhodně.
Mezi obyvateli Heuksanu je hongo dlouhodobě součástí tradic. Žádná svatební hostina bez této aromatické ryby není považována za hodnou svého jména.
A místní rádi připomínají, že bývalý disident a později prezident Kim Te-džung pocházející ze sousedního ostrova natolik chřadnul touhou po hongo, že mu spříznění politici dopravovali čerstvé zásoby - pokud se to dá říct o rybě, která je technicky vzato shnilá - i do zahraničí v letech vojenské vlády, která trávil v exilu.
