Slavní ekonomové otevřeli starý spor o nerůst, který má zachránit klima a vyrovnat globální síly

Šest významných ekonomů ve společném textu v NY Times vyzývá k opuštění růstové ekonomiky a příklonu k nerůstu. A mají k tomu vážné důvody, trápí je zejména dopady růstu na klima a na globální nerovnosti. „Spočítali jsme to,“ chlubí se hned v titulku. A odkazem na dlouhou studii rozpoutali velkou debatu nad tématem, které i v Česku před časem velmi rezonovalo. Není lepší cestou než růst zkrátka nerůst? 

Takové kapacity, jako jsou nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz nebo francouzský intelektuál Thomas Piketty, nelze snadno smést ze stolu s tím, že tomu nerozumí. Hlavní autor textu a studie, na které výzva stojí, Belgičan Olivier De Schutter, je od roku 2020 zvláštním zpravodajem Organizace spojených národů pro extrémní chudobu a lidská práva. 

Další autoři – Kate Raworth se svojí „ekonomií koblihy“ a Jason Hickel – jsou nejvýznamnější dvojicí celého hnutí nerůstu. Jayati Ghosh nedávno publikovala hojně citované scénáře záchrany budoucnosti navazující na padesáté výročí Limitů růstu, jednoho z klíčových dokumentů varujících před vyčerpáním planetárních zdrojů. Pojďme se shodnout, že jsou to všechno významné kapacity ve svých oborech a uznávaní odborníci, kteří umí rozvířit debaty. A že to s budoucností lidstva myslí upřímně dobře. 

Co je a není globální socialismus

Debata se skutečně spustila a autoři byli obratem označeni za propagátory globálního socialismu. Tomu by se ale někteří z autorů ani sami nebránili, ostatně pět let stará kniha Thomase Pikettyho se jmenuje „Čas na socialismus“. Akorát to je dle jeho vlastních slov „nový socialismus“, který je decentralizovaný, demokratický, ekologický, multikulturní a feministický. 

Sama studie nejde tak daleko, ale nahlas říká, že je potřeba zbavit se zastaralých mikroekonomických teorií o konkurenci a prioritizovat bychom měli diverzifikované, družstevní a komunitní podnikání a „vtělit demokratizaci do zelených průmyslových politik“. Podnikání nemá být za účelem zisku, ale jeho cílem musí být nějaký účel či mise. Firmy také mají být spoluřízeny zaměstnanci a dotčenými komunitami. Říkají tomu „sociální a solidární ekonomika“. 

Jak je to s tou výhodností směny

A solidárnější by měl být i mezinárodní obchod. Pro autory je typické, že nechápou směnu jako vzájemně výhodnou, ale měří ji pomocí vývozu tun vzácných komodit a ve staré marxistické tradici také množstvím práce, které je na obou stranách směňováno. Pokud horník z rovníkové Afriky stráví den těžbou materiálu, který od něj ze Spojených států odkoupí někdo za peníze, které vydělával jen hodinu, vykořisťuje ho. Je to podle nich neokolonialismus. 

Přestože jsou globální nerovnosti významný problém, stavět ho na pracovní teorii hodnoty je zbytečně chatrné. Jak upozorňuje ve skvělém starším textu ke stejnému tématu Martin Štencel, vytváří to úsměvné situace, jako kdybyste měsíc zoufale naháněli divočáka, kterého byste pak po úspěchu vyměnili s myslivcem za stejně velkého jiného, kterého však zkušený profík skolil za pár minut, jen abyste si uvědomili, že vás tato směna kusu za kus vlastně okrádá. Čím produktivnější jste, tím ve směně druhé straně více ubližujete? Problémy globální nerovnosti bychom měli řešit a řešíme, ale tohle počítání nám nijak nepomůže. 

A sympatické také je, že autorům vadí růst jenom pro růst. Sice tím trochu staví akademického slaměného panáka, jelikož to nejspíš nikdo z ekonomů nechce, ale u politiků to vidíme často. Politika je skutečně inherentně krátkozraká. Jak to ale zajistí řízení velkého celosvětového „fondu globální spravedlnosti“, do kterého budou bohatí odevzdávat své majetky? Mají být pod lidovou kontrolou a investovat do zdravotnictví, vzdělávání a infrastruktury. 

Mimochodem, když k tomu přidáme penze, tak jsme na dvou třetinách českého státního rozpočtu. Prioritou je tak většina věcí, které už dnes draze děláme, a to tam ještě nejsou ani bezpečnost, ani obrana, kultura či další věci, které by určitě Piketty a spol. nechtěli moc osekávat. Hlasovat mají většinou zemí a obyvatel světa. K tomu se Mezinárodní měnový fond přetvoří na Centrální banku spojených národů. 

Co jsme ochotni obětovat pro globální spravedlnost?

Autoři sami nechtějí nerůst pro chudé země. Jayati Ghosh sama dříve mluvila o tom, že chudé země mají mít dovoleno růst do té doby, než dosáhnou na HDP 15 tisíc dolarů na hlavu za rok. Bohaté země mají chudým odpustit dluhy, dodat klíčové patenty a technologie a uvalit na sebe cla. A také si zvýšit daně na bohaté tak, aby klesl jejich podíl na celkovém bohatství. 

Piketty se proti tomu ohrazuje a říká, že to není nerůst, protože chce nechat svět vyrůst na čtyřnásobek a jeho hlavní scénář znamená v roce 2100 pro celý svět 60 tisíc dolarů na hlavu za rok. To je mimochodem o něco méně, než má dnes Praha. Pro průměrného Pražana to tak už není nerůst, ale snižování růstu, není to však nic dramatického. 

Jenže pozor, v roce 2100, i kdybychom rostli jen o dvě procenta ročně, tak bychom bývali měli 290 tisíc dolarů na hlavu. Zastavit to znamená přijít o 80 procent bohatství, které jsme mohli mít. To už je tvrdá daň pro naše děti. Pro nerůst to však není chyba, ale záměr. Všichni máme mít stejně. 

Zlí jazykové říkají, že socialismus chtěl doručit růst, ale časem zjistil, že růst lépe doručuje kapitalismus, tak začal bojovat proti růstu. Anebo jak to glosoval americký profesor Mike Munger, v roce 1976 levicoví ekonomové tvrdili, že socialismus umí doručit vyšší růst než kapitalismus. O 50 let později říkají, že socialismus vede k nerůstu, což je ale najednou skvělou zprávou! 

Samozřejmě, jak pro koho. Pro nás moc ne. Jsme ochotni obětovat 80 procent bohatství našich dětí a vnoučat pro globální spravedlnost?