Jsem Terminátor, říká Salajka

Jednou. Podruhé. Potřetí. Dokonce počtvrté. Marná snaha o překonání rekordu či série útěků z vězení? Kdepak. Tady jde o zdraví. O to hodonínského obránce Jozefa Salajky, který má zlomenou lícní kost.
A to hned čtyřnásobně.

„Když jsem poprvé přišel do kabiny, někteří kluci se mi i smáli. Hlavně Radek Šimeček si mě neodpustil popíchnout,“ říká s úsměvnou, ale bolestivou grimasou slovenský bek.

Vlastně může být rád, že se může uculovat. Ve čtvrtfinálovém zápase s Přerovem si na něj jeden z protihráčů pěkně vyšlápl. Spíš to připomínalo „férovku“ vyznavačů bojového umění Capoeiry, když ho v souboji o puk trefila brusle přímo do tváře.

„Na ten zákrok si dobře vzpomínám. Ale nebylo to schválně. V play-off se hraje tvrdě. Ale měl jsem štěstí, myslel jsem, že dopadnu hůř,“ popisuje Salajka hororové chvilky.

O pár dnů později si oddechl. Operace v bratislavské nemocnici dopadla dobře. To však nic nemění na tom, že vypadá jako po hospodské rvačce. „Hned mi spoluhráči začali říkat, že vypadám jak Terminátor,“ líčí, jak ho v kabině přirovnávají k filmovému hrdinovi.

Netuší, kdy se vrátí

Jejich příměr ale nesedí. Salajka se na rozdíl od fiktivní robotické postavy jen tak neuzdraví. A je tu i další háček. Nemá ani schopnost se nebezpečným střetům ubránit. To ostatně dokládají jeho předešlá zranění.
Ve čtvrtfinálové sérii s Přerovem si zlomil i nos. „To bylo hned v prvním zápase. V minulosti jsem měl také zlomený kotník a klíční kost. Ale to je hokej,“ bere to s nadhledem stokilový a téměř dvoumetrový borec.
Hodonínu chybí. „Jsem obránce z první lajny, takže se snad dá říct, že patřím k důležitým hráčům. Ale máme naštěstí silné mužstvo, které se dokáže s podobnými věcmi vypořádat,“ říká Salajka.

Ani na vteřinu nezapochyboval, že dres Drtičů znovu oblékne. Kdy to bude, ale vůbec netuší. „Těžko odhadovat. Snažím se být alespoň v hledišti. A samozřejmě chodím na tréninky, ty si nenechávám ujít,“ potvrzuje šestadvacetiletý obránce svou oddanost týmu.